10. Divadlo na Vinohradech

Po útěku ze Studia Postel jsem se usídlil ve vesnici u Rokycan v chalupě po předcích. Byla tam se mnou ta holka z Ostravy, kterou jsem ještě v Plzni stihl potkat. Už jsem měl takový tendence, že si budu pěstovat jídlo a pokusim se žít soběstačně. Vykopal jsem tam záhon na brambory, ale brzy mi došel keš a ozval se Talo:” Ty jsi dělal svářeče?”, odpovídám: ”No, moc toho nevim, ale dva roky jsem se o to docela intezivně zajímal, jsem technolog svařování plastů”. Chvíli ticho a potom: “OK mám pro Tebe job na Slovensku”. Skvělý! Holku a psa jsem nechal v tom domě a odjel na Oravu, do Námestova, kde jsem předstíral, že rozumím technologii vysokofrekvenčního svařování plastů. No nevěděl jsem o tom skoro nic, po nocích jsem studoval a přes den se snažil teorii převádět do praxe. Bydlel jsem v baráku u jedný paní, která byla těžká alkoholička a docházelo tam k bizarním situacím, když se dohadovali se svym druhem. Absolvoval jsem i týdenní dobrodružnou cestu za dodavateli Námestovo - Praha - Bologne - Mouscron - Vídeň - Námestovo. Moje služby přeci jen něco stály, a po čase, jsem se začínal dostávat do hledáčku vyššího managementu. Naštěstí tenkrát ještě pozvali jednoho experta z Německa, ten byl extrémně drahej, ale opravdu tomu rozuměl. K mýmu překvapení se mu Slováci vůbec nevěnovali, tak jsem se za něj pověsil a sledoval, každej jeho krok. Otevřel mašiny, zjistil jak jsou konstruovaný, přenastavil parametry, vysvětlil mi princip a odjel. Informace jsem po sléze předal dál a projekt se začal obracet k lepšímu. Bingo. Zaplatil jsem se a záhy se už schyloval muj konec. Jako externista pomáháš překlenout nějaký složitý období a potom zase jedeš o továrnu dál, tohle byl muj první pořádnej projekt a to jich za dveřma čekalo mnohem víc, o tom budu psát v kapitole automotive blues. Vždy jsem se snažil poctivě makat a dělat něco navíc, nakonec se mi po každý zázračným způsobem podařilo dosáhnout úspěchu. 

Po půl roce jsem se vrátil do Čech, měl jsem trochu kapitálu, atak jsme se rozhodli s tou holkou, že se přestěhujeme do Prahy. Vždycky jsem si přál alespoň chvíli v Praze žít. Mám rád tu historii, místa o kterých jsi slyšel, ale neznáš k nim cestu. Po stopách lidí co se tam pohybovali - hrdinové. Našli jsme mini garsonku v Holešovicích úplně pod střechou, skromně vybavili a začali tam žít. Ona měla náskok, protože s tim už počítala a v podstatě jela do nový práce, kam jí přijali, byla asistent pedagoga. Já jsem si dával zase pauzu, utrácel jsem keš a objevoval Prahu. Moje nejoblíbenější trasa byla z Letný přes zámecké zahrady až na Hrad a potom dolů na Malou stranu. Šel jsem se třeba podívat na jednání do poslanecký sněmovny, tam řečnil David Rath, mluvil o korupci. Potom jsem se různě procházel ulicemi, dělal si zápisky a samozřejmě psal texty. Takhle vznikl trek Muži v domácnosti, řikal jsem si, že navážu na předchozí album projektem Lil Moc v Praze. 

     Jednou ve středu takhle sedim na posteli, dělam něco na počítači, když v tom se rozjede šílenej hukot, hlasitej monotónní zvuk. Začnu panikařit, běžim se podívat na elektroinstalaci, co to je za zvuk kurva!!! Jede to dál, zacpávám si uši a klekám na zem, loučím se. Najednou to zničehonic končí, podívám se na kalendář, první středa v měsíci, poledne. Aha, později jsem našel dole na chodbě upozornění. Na střeše této budovy je umístěna siréna pro celé Holešovice.

Občas jsem zašel na nějakej pohovor, ale nevěděl jsem pořádně co chci dělat. V Praze žádný automotive továrny nejsou a stejně se mi teď tohle dělat nechce. Zavolal mi kámoš, co hostoval v Divadle na Vinohradech, že tam zrovna shání kulisáka a když objevuju tu Prahu, jestli to chci zkusit. Řikal jsem si, že by to mohlo být zajímavý a vyrazil tam. Přivítal mě jevištní mistr Mgr. Vodička, na stěně měl diplom z teologie. V duchu jsem si řekl, že jsem tady správně. Pohovor probíhal asi takhle: 

“Dobrý den, kamarád mi řekl, že sháníte kulisáka”

“ Sháníme, je to tvoje!”

“Cože?”

“My jsme si řekli, že kdo přijde první, ten to místo dostane, ale je to na pár měsíců, záskok za otcovskou dovolenou.”

“Ok, beru. Mám něco umět?”

“Až budeš přibíjet hřebík ať je to tim špičatym dolů.”

Uvedli mě do kulisácký šatny, vysvětlili harmonogram a šlo se na věc. Procházel jsem divadlo, nosil kulisy, stavěl scény a o přestávkách četl knihy, nebo studoval scénáře. Kulisáci byli po většinu intelektuálové, nebo kreativci. Malovali, psali, měli kapely. Dokázali jsme se ale i pěkně sejmout v šatně. Šéf party měl varoval: “Jestli tady zůstaneš, počítej s tím, že budeš mít bolavý záda a dost možná se staneš alkoholikem.”

 První hra, kterou jsem stavěl od začátku se jmenovala Tartuffe od Moliéra, nastudoval jí Š.Pácl tenkrát nadějný mladý režisér. On si prosadil, že na konci kulisáci s exekutorem J. Satoranským, to je můj hrdina z Krakonošových pohádek, odklidí scénu a budou přítomní i při děkovačce. Byl jsem tam tak dva týdny a už jsem se klaněl vyprodanýmu divadlu. Kolegové mi řekli, že tohle nezažili za celejch dvacet let co tam pracujou.

Chtěl jsem znát každou hru v repertoáru, chodil jsem i na zkoušky a bavilo mě to. Potuloval jsem se po chodbách, lezl na provaziště, chodil tajnýma vstupama pod jevištěm, občas i při hrách. Divadlo mě zajímalo, ale ten svět herců a kulisáků byl oddělený a já se nechtěl nikam vtírat. V té době byl ředitel M.Stropnický a potkával jsem tam legendy českýho herectví. Viděl jsem poslední hru Jiřiny Jiráskové, držel jsem žebřík V.Preissovi, setkal se V.Žilkovou, otevíral dveře při příchodu na scénu D.Havlové, narazil do V. Vydry při Ciranovi a měl mini příběhy s mnoha dalšími. Nenavazoval jsem s nimi žádný kontakt, jen jsem je z povzdálí sledoval při práci a mlčky plnil svoje úkoly během představení. Pravidelně jsem chodil na pasáž v Broukovi v hlavě, otáčet postel, byl tam totiž moment, kdy se potom v zákulisí objevila S. Postlerová jen v podprsence (RIP). Po chvíli už se mi to začalo opakovat, jdu při představení portálem, schovám se za šálu, protože vim, že proběhne několik římských vojáků, to když jsme hráli Ceasara. (Portál je postranní prostor vedle jeviště, kudy nastupují herci a šála je černá dlouhá látka visící ze shora, která tyto prostory odděluje) Už jsem začínal ty hry znát nazpaměť. Jednou jsem udělal i průser, když jsme při stavbě blbli s padacím oknem, vyhlásil jsem že je to gilotina, kámoš si pod to lehnul a já to svojí nešikovností omylem uvolnil. Okno mu padlo na pusu a vyrazilo zub. Dodnes děkuju Bohu, že mu to nespadlo na krk, dost možná bych ho zabil. 

Bylo to skvělý období, ale po čase jsem už cítil, že budu potřebovat změnu a víc peněz. Chlápek se vracel z otcovský dovolený a domluvili jsme se s jevištním mistrem, že budu končit. Ocenil moji práci, a řekl, že by byl nejraději, abych zůstal, fungují však interní pravidla, přišel jsem poslední odcházím tedy první. Taky přiznal, že tuší že to z mojí strany nebude na dlouho, měl pravdu. Vážil jsem si toho přístupu a při poslední hře, udělal v kulisácký šatně mega party během představení…Potom jsem si sbalil věci ze skřínky, rozloučil se s klukama a odešel. Několikrát jsem je tam potom ještě přišel pozdravit. Pouto se ale rychle roztrhlo, je fakt, že jsem tam zas tak dlouho nebyl tak 3-4 měsíce. Bylo to ale hodně intenzivní a ovlivnilo mě to na dlouhá léta dopředu. Skvělá zkušenost. Pokračování příště....

Zkouška orchestru - moje nejoblíbenější hra z tehdejšího repertoáru

 Tartuffe 

Brouk v hlavě