11. Epizoda Vary
Tohle město je moje srdcovka, jednak kvůli tomu jak je zasazený do terénu, druhak kvůli historii, ale hlavně kvůli těm supr lidem. I během studií v Chebu jsem do Varů často jezdil, měl jsem tam totiž kromě kámošů ze školy ještě svýho bráchu Butche Koryho. S Korym jsme se seznámili náhodou v Plzni, když jsme na sebe narazili na ulici, on mě znal z akce, kde jsem rapoval pocem hoka vedle tý striptérky. Od té doby jsem do Varů za nim pravidelně jezdil autobusem, občas se i stalo, že varáci byli v Plzni, proběhla kalba a unesli mě do Varů. Prostě piju v Plzni a vzbudim se tam. Pouto bylo silný už v době DZ, kdy se pořádaly vyprodaný akce v tehdejší Propagandě, potom dopíjení v legendárním Véčku. Tady přikládám odkaz na dokument Mufíme si pomáhat - doporučuju.
Taky jsem tam každej rok samozřejmě jezdil na filmovej festival, kdy město ožije a stane se z něj světová metropole. Jednou jsme jeli na fesťák s Frikym na akci kde hrál, nakonec jsme tam zůstali neplánovaně celej tejden, punkovali všude možně a nocovali třeba i v krámu, kterej byl ve výstavbě. Vzbudili jsem se ve výloze, my a ani lidi co chodili kolem, nechápali. Psal jsem si z toho deník, nevim kde ho hledat.
Přihodim ještě historku z fesťáku s Inekem, nevim přesně kdy to bylo, každopádně jdeme z hospody a nalitý se bavíme tím, že skáčeme do křoví. Už svítalo a užívali jsme si to, jdeš třeba kolem popelářů a přímo před nimi skočíš do křoví a zmizíš. Takhle jsme jak malí kluci pokračovali směrem ke Korymu Na vyhlídku. Když procházíme kolem Termálu Inek zjistil, že cestou ztratil peněženku a rozhodl se vrátit, já se chtěl jít koupat, takže jsme se rozdělili. Termál byl samozřejmě zavřenej, ale místňáci mě naučili, kudy se tam dostat. Přelezl jsem plot, svlíknul věci, rozběhl se a s nadšenym výkřikem skočil do vody. Jedna věc, kterou jsem ještě v blogu neřekl, od mala jsem krátkozrakej a po 18tym roku života jsem měl už 6 dioptrií, při sportu jsem používal čočky a jinak nosil brýle, později jsem absolvoval operaci očí, která mi změnila život. Zpátky do situace, jak jsem skočil do toho bazénu, vůbec jsem si neuvědomil, že mám na sobě ty brýle, a ty nenávratně zmizely ve čtyřmetrový hloubce, vynořil jsem se bez nich. Šest dioptriíí je docela dost, vidíš hodně rozmazaně a na víc než 2 metry nepoznáš nikoho. Sakra. Slyšim hlasy, v pudu sebezáchovy plavu za nimi. Objevil jsem nějakej zamilovanej pár co se tam taky koupal. Vysvětlil jsem jim situaci, byl jsem nalitej a neměl šanci se do těch čtyřech metrů bezpečně potopit. Týpek byl střízlivej k tomu srdcař a chtěl se vytáhnout a asi i pomoct, tak se tam pro ně zkoušel ponořit, zatímco jsem flirtoval s jeho holkou a vždycky když se vynořil, povzbuzoval jsem ho, že je úplnej potápěč. Ona mi nakonec nabídla, že se o mě postarají, to jsem ale s díky odmítl a vyrazil po slepu pro věci a za Korym. Ten ještě pořád nebyl doma, tak jsem si ustlal na schodech, pod hlavou tvárnici, a čekal až přijde. Odpoledne jsem šel s nesnesitelnou kocovinou do Termálu, kterej byl plnej lidí. Řikám plavčici:” Prosím Vás, já jsem tady včera ztratil brýle, nemáte je náhodou?” Ona odpovídá:”Ano mám je, vy jste se tu v noci koupal opilý?”, říkám: ” Ne, já nepiju”. Vzal jsem brýle a odešel, ona už na to nereagovala, věta že nepiju jí úplně odzbrojila.
Tolik k úvodu. Kde jsme skončili? Lil Moc v Praze a končil v divadle, jenže vztah nám začal skřípat, rozhodli jsme se, že půjdem od sebe, garsonky jsou náročný na soužití. Neviděl jsem tam v tý době budoucnost a chtěl zas změnit prostředí. Kory mě přesvědčil, abych se přesunul do Karlových Varů. Tentokrát to ale bylo jiný,nebyl to fesťák nebo výlet, měl jsem tam žít. Pamatuju si přesně ten den, kluci mi přijeli pomoct s věcma, jedeme ve výtahu, když jeden z nich řiká: “zemřel Václav Havel” bylo to tedy 18.12.2011. Jeden z mála záchytných bodů v časoprostoru, kterej si pamatuju. Napište mi do komentu co jste ten den dělali Vy...
Kory se o mě vždycky dobře postaral, atak jsem věřil, že to bude dobrý. Zase už jsem neměl nic, jen pár věcí. Nastěhoval jsem se k Blayinovi z Bow wave, dali mi postel k němu do kuchyně, kterou můžeš najít v klipu Salát Guláš. Kory pracoval se svym tátou panem Koryčánkem (RIP) v jejich věhlasným obchodě s hudebními nástroji, chodil jsem tam za nim, psal jsem texty, nahrával, četl. Objevoval jsem město, potkával lidi, tak jsme udělali pár hitů jako třeba Je to blízko, Žestě, nebo Falešnou Oktávu a další. Taky jsme psali naší imaginativní kmotrovskou ságu, kterou jsme až na vyjímku nikdy nezveřejnili. Ty nahrávky jsem právě dal v původní verzi bez úprav na streamy pod názvem Epizoda Vary, takže můžete posoudit. Pokoušeli jsme se tenkrát i rozjet živou kapelu, Vary byl vždycky hodně muzikantskej kraj, takže jsme se pravidelně zavírali do zkušebny a secvičovali show. Nakonec proběhlo pár koncíků, mělo to šťávu a jedno vystoupení bylo fakt dobrý, v klubu Masařka, narváno, čekám v šatně, slyšim jak se rozjíždí ty nástroje, buší mi srdce, omývám si obličej, dívám se do zrcadla a řikám si, že je to tady, na tohle budu vzpomínat. Taky jsme hráli v Praze, bylo to dobrý, ale nakonec jsme to rozpustili, protože váznul booking a kytarista byl jasnej talent, budoucí profík, potřeboval mnohem víc.
Celkově to ve Varech byl docela boj o přežití, ve státě vrcholila recese, do práce jsem nechodil, něco jsem se pokoušel shánět ale neúspěšně. Nakonec jsem pomáhal kámošovi v jednom byznise, ale moc se nám to nepodařilo rozjet. Týpek ze školy mi řekl: “ Ty vole všichni z Varů utíkaj a ty se sem nastěhuješ”. Je fakt, že kromě fesťáku to tam je docela chcíplý, navíc jsem byl v takovým esoterickym období, žil jsem ze dne na den, kázal o přítomnosti a věřil, že mi zázrakem na stůl to jídlo vždycky přijde. Nějak mi to procházelo, bylo to ale na ostrý hraně a Kory se musel otáčet, abych to přežil a moc nezhubl. Šesti měsíční Varskou štaci jsem zakončil brigádou na festivalu. Dostal jsem se do týmu co celou akci připravoval a staral se s nima o hladkej průběh. Velmi zajímavá zkušenost ze zákulisí. Trvalo to asi měsíc a vyvrcholilo to tim festivalem. Měl jsem přístup kamkoliv na akce a podle toho to vypadalo, několikrát jsem se tam pořádně sundal a potom složitě v práci střízlivěl. Jednou to takhle dospávám u řeky a z vysílačky se ozývá:” Hej Buči, jsi v pohodě? Kde jsi? odpovídám: “Přijdu později, něco řešim”. Spal jsem, kolem chodili návštěvníci festivalu, ten závěr mě stál hodně sil, ale bylo to fajn, potkal jsem pár lidí, který se mi nesmazatelně vryli do paměti. Zdravím CREW.
Když to končilo, holka z kterou jsem žil předtím v Praze, mě začala vábit zpátky. Rozhodl jsem se vstoupit do stejný řeky a nakonec jsem zase odjel za ní. To nic nezmění na tom, že Karlovy Vary vždycky budou můj druhej, nebo teď už třetí domov, mám tam ty lidi opravdu rád…pokračování příště..
Zleva: Diry, Weisman, Žil Moc, ženich Majkee, Butch Kory, Blayin
Kulisák na fesťáku
No comment