12. Studio Sklípkan

Zdravím čtenáře blogu, omlouvám se za menší zpoždění dalšího dílu, ale jak nejspíš víte LP Žil Moc Gorol je konečně na světě, a mohu vyřizovat objednávky. Moje priorita byla okamžitě odeslat kusy všem, kteří si předplatili, nechtěl jsem nikomu zůstat dlužnej, trvalo to déle, než jsem čekal, a začínalo to bejt nepříjemný. Na expedici jsem byl precizně připravenej, takže to šlo hladce a druhej den už vinyly letěly za Váma. Byl to extrémně hektickej týden plnej napětí, zvratů, skepse i radosti. Ani už nevím co se všechno stalo, včera jsem to narychlo sepsal a doufám, že to taky někdy zveřejním, protože to byla fakt jízda. Moc si vážím Vaší podpory, jsem vděčnej za každou objednávku, i když to z dálky vypadá jako zaručenej byznis (doporučuji zkusit :)), jsem ještě pořád v mínusu, a rodinnej rozpočet je napjatej i proto, že mi díky starostem kolem releasu odpadly další příjmy. Jo, mohl jsem jet na dovolenou, naložit se do lihu, nebo koupit ženě pole, ale rozhodl jsem se Vám zprostředkovat tenhle regionální zážitek a doufám, že se to otočí, máme totiž skvělou věc, hraje to parádně, ten obal je boží a mám takový reakce, že jsem rád, že se nám to podařilo dokončit… ještě jednou díky, jsem vděčnej, DĚKUJI….Tak a teď zpátky do blogu, kde jsme skončili? Odjíždím tenkrát z Varů…. 

Vrátil jsem se tedy do Prahy, za svojí tehdejší přítelkyní, bydlela v Modřanech ještě s její spolubydlící. Nejdřív jsem si odskočil na operaci očí do Plzně, Táta mi navrhl, že to zaplatí, když jí podstoupim. Nabídnul to i bráchovi, ale ten neměl vhodný oči pro takovej zákrok, alespoň jel se mnou jako doprovod kdyby něco. Seděl jsem v čekárně a přemítal, není náhodou záměr, abych neviděl? Nemá to tak prostě být? Co když se to nepovede? Budu toho litovat? Nakonec jsem podepsal prohlášení, že zákrok podstupuju na vlastní odpovědnost a šel na věc. Povídám si s doktorem, ptá se co dělám a co jsou moje koníčky. Odpovídám že muj koníček je život, ale že jsem nervózní, oči jsou přece okna do duše. Pozastavil se nad tím, že to beru tak filosoficky. Říkám si, kde je v tomhle okamžiku Bůh? Nejdu proti přírodě? Přemýšlím a najednou jsem to uviděl, byl v tom člověku co se stal doktorem a působí skrze něj, tak dostanu svůj zrak zpět. To je ono! Operace proběhla rychle, byl jen cítit zápach spálený rohovky, a já překvapenej, že to vůbec nebolelo. Vyšel jsem ven, a uviděl svět, sice trochu v mlze, ale to prej ustoupí. Za pár minut jsem to začal cítit, zavřel jsem v tramvají oči a další tři dny je, díky úporný bolesti, neotevřel. Naštěstí mě brácha odvedl domů. Shodou okolností Anička, co udělala klip Revoluce tenkrát finišovala vizuál k tracku Slovo, měl jsem pořád zavřený oči a nemohl se dívat do obrazovek, jen řikám: „jo je to skvělý Aničko, já ti věřím, takhle to může jít ven." 

Když jsem se ze zákroku oklepal odjel jsem zpátky do Prahy. Potřeboval jsem okamžitě začít pracovat, abych mohl pokrejvat pražský náklady. Chtěl jsem dělat něco blíž k hudbě, Friky měl v tý době dobrý konexe v Prodance, kde zrovna sháněli skladníka, tak mi to tam zařídil. Nastoupil jsem do skladu zvukové a světelné techniky a začal se pomalu orientovat v tom množství produktů. Objevil jsem tam osamocenýho makáče, kterej už toho měl docela plný zuby a přežíval tam v náročnejch podmínkách. Naběhl jsem s novou energií, trochu ho pobláznil a podle techniky Kaizen jsme si za chvíli udělali útulnej kanclík obklopený těma nejlepšíma reprákama a djskou technikou. Byla to pohoda, přijímal jsem a vydával zboží a o volných chvílích studoval kabely, konektory, kontrolery, mixáky a zvuk celkově. Přicházel jsem podstupně tomu zvukařskýmu řemeslu na chuť, samozřejmě zas ne tak odborně jako ty audiofilský nerdi co tam chodí. Otevřeno bylo od 9 do 6ti a za pár měsíců už jsem byl docela zorientovanej a začínal se nudit. Peněz nebylo moc, ale opět jsem se ujišťoval, že je to dobrá investice do vzdělání a jsem blízko lidem co se pohybujou v branži. Taky jsem si chtěl vydělat na nový mašiny, abych mohl zase konečně nahrávat. Nějaký texty jsem totiž pořád psal, i v práci. Do krámu chodili DJs, který jsem po většinu znal, protože jsem tou dobou občas moderoval DMC, který Friky pořádal. Ve volným čase jsem prozkoumával Prahu a chodil občas pít. Po chvíli to s holkou začalo zase skřípat, až mi jednoho krásnýho dne praskly nervy a definitivně jsme se rozešli.

Ten den jsem zavolal Brejchusovi, kterej byl vždycky mojí pražskou oporou a různě mě ubytovával, když jsem v minulosti v Praze potřeboval přespat. Několikrát mi takhle zachránil zadek. Tenkrát rychle pochopil mojí situaci a nabídl pokoj ve svym bytě, kde bydlel ještě s dalšíma dvěma týpkama. O pokoj jsem se měl dělit s Jirkou, kterej pracoval noční, to byl ideální scénář, budeme se střídat a tím si míň lízt na nervy. Poprosil jsem kámoše z vejšky a ten mě Mini Cooprem přestěhoval s dvěma igelitkama do Nuslí. Byt byl krásnej, prostornej a blízko centra, nájemný děleno čtyřma hratelný. Byl jsem spokojenej a těšil se na novou etapu.

Mělo to však jeden háček, Jirka v tý době choval v terárkách několik jedovatejch sklípkanů, tušim, že jich bylo asi 5, nebo 6. Od mala mám arachnofobii i na český pavouky a tohle byl docela level. Přišel jsem do toho pokoje a zděsil se hrůzou, obrovský nechutný pavouci, některý i co umí skočit až 1,5m do vejšky. Polil mě pot. Jirka mě uklidňoval chovatelskýma hláškama typu: „ Nic si z toho nedělej, oni jsou hodný, jsou jako psi!” Vůbec jsem mu to nevěřil, hodil jsem do pokoje na zem matraci a první noc radši přespal na gauči v obýváku. Druhou noc jsem se tam odvážil asi ve 3 ráno a třetí už o půlnoci, musel jsem totiž v pondělí vstávat do práce. Nebylo mi to moc příjemný, ale začal jsem si zvykat. Asi za tři tejdny jsem se v tejdnu vracel večer ze Slam poetry, kde jsem se byl podívat a Jirka seděl v obýváku nalitej jak žok, na stole puštěnýho pavouka. Řiká mi:„ Neboj se, to je Franta je starej a úplnej pohodář.” S těmi slovy mi Frantu položil na stehno a ten po mě začal okamžitě lézt. Uplně jsem zbledl a pomalým klidným hlasem varuju Jirku:„ Dej, prosím tě, toho pavouka ze mě pryč, nebo ho rozmáznu tady o tu zeď.” Jirka se jen zasmál, pavouka ze mě sundal a položil ho zpátky na stůl. Nemohl jsem se na to koukat, tak jsem šel radši spát. Ráno se probudím a vidím, že Jirka chodí nervózně po obýváku. Ptám se: „ Co se stalo?” on odpovídá:„ áále zapomněl jsem včera Frantu zavřít a teď ho nemůžu najít.” Jsem vyděšenej: „No do prdele, co budeme dělat?” Jirka flegmaticky odsekne: „ To je dobrý, on tu někde bude!” Hm dobrý. Takže situace byla následující, pavouk byl nezvěstnej celý tři tejdny! Vždycky večer, než jsem šel spát, jsem si posvítil kolem matrace, jestli neni někde poblíž a radši se pořádně utlumil, abych rychle a tvrdě usnul. Cejtil jsem se jako Bear Grills někde v Amazonii. Po třech tejdnech se Franta skutečně našel, Jirka ho ulovil, když se prozradil šustěním v koši v obýváku, byl asi na cestě za poznáním. Zajímavá zkušenost, každopádně musím přiznat, že to s mojí arachnofobií zamávalo, od té doby mi skutečně malí český pavouci nevadí, taky jsem pochopil ty velký hovada, když jsou nabroušený, dávají to s dostatečným předstihem vědět tím, že zvedají přední nohy. Taky loví způsobem, že se někde schovají a čekají, jsou to trpěliví predátoři. V teráriích už mi po čase vůbec nevadili, jednou jsem domu přivedl i mladou afričanku, co v noci smutně seděla kousek od domu a neměla kam jít, byla z těch pavouku hyn, ten jeden byl nějakej legendární v její vesnici, nikdy ho na vlastní oči neviděla a asi nečekala, že na něj narazí v Praze. Pak mi tam na vyžádání zpívala jejich lidovky, až jsem z toho usnul. Druhej den odešla, už jsem ji nikdy neviděl, naštěstí se nic nestalo, byl to riskantní podnik.

Osazenstvo bytu se časem proměnilo a brzy jsem měl k dispozici pokoj sám pro sebe. Vzal jsem si z Prodance repráky a mixážní pult, kámoš z vejšky mi postavil novej komp. Udělal jsem si tam nahrávací budku a začal zase tvořit. Občas jsme něco nahráli i s Brejchusem, kterej se v tý době začal pomalu rozjíždět, a taky se seznámil se Šárkou, jeho budoucí manželkou. Jednou jsem vyšel z pokoje a Šárka seděla v obýváku, měla výraznou blonďatou ofinu, všude kérky, v uších tunely. Já žádnou kérku nemám, takže jsem byl paf, když vyprávěla, že má jednu nohu na testování barev a jako malá pomalovala bráchu. Nakonec tam začala bydlet, neskutečně kreativní člověk. Kolem se motalo spousta plzeňáků, bytu jsme začali přezdívat Malá Plzeň. Čas plynul, pracoval jsem, chodili jsme do Absintherie a na různý mejdany, průběžně jsem nahrával a nevědomky tam položil základy pro Bootape 2023, kterej vyšel až o deset let později. Po roce a půl odloučení se mi vrátil pes Bač, a já si začal řikat Žil Moc, nebylo to připravený, jen se to celý uzavřelo a definitivně propojilo s civilním jménem.

Taky jsem v tom bytě nastřelil prvotní dema pro desku 4000slov, kterou jsme dokončili s Donem až v roce 2018. To bych, ale předbíhal. Makal jsem pořád v tom skladu a už mě to začalo štvát, už jsem zase cejtil, že potřebuju změnu, větší výzvu, něco co odpovídá mým schopnostem. Narazil jsem na článek: Myslíte, že jste chytří? Asi čtvrtej bod byl - A máte peníze? Protože chytří lidé si je umí vydělat, ví totiž, že jsou potřeba. Jestli je nemáte, asi nejste tak chytří, jak si myslíte. No do prdele, tak to mě trefilo přímo do hlavy. Do toho chaosu mi volá Talo: „ Zdar chceš job?”, to bylo správný načasování, bez váhání jsem kejvnul. Moje nová mise měl bejt zase na Slovensku. Ze dne na den jsem skončil ve skladu, dostal pořádnou nalejvárnu, udělal pár rychlokurzů a za několik dní už jsem tam seděl v košili a tvářil se jako největší expert na všechno. Byl jsem rozhodnutej pořádně zabojovat, obětovat tomu všechno, byl jsem inkognito, ženy, víno, rap musely na druhou kolej. Pokoj v Praze jsem si nechal, bydlel tam Bač a tehdejší přítelkyně a já tam ob týden přijížděl na víkend. Tak začala moje staronová automotive cesta, která nakonec trvala dalších šest let a kompletně obrátila můj život na ruby… pokračování příště.

Žil Moc sklad Prodance

Legendary Dj Maztah 

Žil Moc  & Brejchus Pavián ( Vánoční maškarní večírek - Malá Plzeň)