6. Období Jakosti
Po rozpadu Divokýho Západu jsme tedy založili uskupení 2.Jakost s jasným cílem, udělat další album, který nás vrátí do hry. Já s Blaaballem jsme se soustředili na texty a Zkrat vařil beaty. Po předchozí zkušenosti jsem si uvědomil, jakou má člověk moc, když vytvoří hit. Reálně tím může ovlivnit celou řadu lidí, změnit jejich život. Začal jsem si dávat větší pozor na to o čem rapuju, jaký používám slova a jaký mají tracky sdělení. Viděl jsem kolem sebe docela dost příběhů, který se nevyvíjely moc dobře, bral jsem si to za vinu a cítil jsem obří zodpovědnost nad tím, co mezi lidi posílám.
Blaaball jednou ve městě potkal DJ Frikyho, který se přestěhoval do Plzně. Seznámil nás, začali jsme se pravidelně potkávat a později se k nám připojil. Friky přesně věděl co chce, vždycky chtěl být DJ, hrát na akcích a tím se živit. Já jsem v rapu především viděl svoje hobby a terapii, tvořil jsem pro radost a nepředstavoval si, že tím budu vydělávat. Takový ambice jsem neměl, chtěl jsem jen udělat skvělou desku.
Seděl jsem doma, piloval texty, až přicházel naštvanej soused co bydlel pod náma, že to mam na hlas a že mu z tý neustále opakující se smyčky praskne hlava. Třeba takový Náměstí míru, na tom jsem pracoval s přestávkama asi tři měsíce. Taky jsem tam nakopl první sloku k Záležitost vnitřní nebo třeba politickou věc Starý kotouče. Často jsme se taky scházeli s Blaaballem a psali společně. Dávali jsme si fakt záležet. Nahazovali jsme rýmy a obraty a postupně to modelovali do slok. Psali jsme na kompu, protože jsme to potom opravdu hodně upravovali. Byli jsme do toho úplný blázni, dokázali jsme 4 hodiny opracovávat 4 řádky textu. To třeba v tracku Ultimátní akce, kterej jsme částečně napsali v kanclu cestovní kanceláře, kde Blaa pracoval. Zkrat nás zásoboval těma nejtvrdšíma beatama, my mu zase dávali sloky, byla to vědecká práce zaměřená na lyrický detaily. Nová deska se začala pomalu rýsovat. Nejdřív jsme si chtěli splnit sen a vyrobit vinyl. Ozvali jsme se P.A Trick a jeli do Berouna dva tracky natočit. Jeden z nich se jmenoval Tenkrát, kde jsme se pokusili vypořádat s Divokým Západem, druhá byla původní verze Nabito pořád. Friky byl výbornej organizátor, měl ostrý lokty a dokázal manažerovat naše bohémský duše, navíc měl auto a uměl dotahovat věci do konce. Byly tam 2 tracky, dva instrumenty a cuty. Vyrobili jsme sto kusů, který se nějak rozkutálely, rozprodaly, tak tak to pokrylo náklady (pozn. nedávno jsem jí viděl na bazoši za čtyři a půl tisíce).
Narazil jsem tenkrát na největší problém, který předznamenal další vývoj. Mělo to totiž špatnej zvuk. Zkrat byl naprostej genius, ale neměl potřebný vybavení a skills, aby to hrálo nabušeně na větších aparátech. Obzvlášť takovej vinyl to je těžká disciplína, vyžadující zvukovýho inženýra a specifickej profesionální master. Celý jsme to polepovali takřka s nulovym rozpočtem, takže investovat do zvuku bylo nemyslitelný. Vystupovali jsme sporadicky a byla to pořád ta samá bolest. Cizí beaty, nepromakaná show, zastřená mysl.
Začal jsem si řikat Booczech, protože když jsem se někde představil jako Raek dotyčnej mě chvíli oslovoval Radku. Bylo to komplikovaný i v zahraničí, špatně se to vysvětlovalo. Booczech mi přišlo akorát i proto jak to zní do majku, navíc to bylo kvůli měnící se postavě i trefný.
Jednou jsem takhle jel s Frikym autem a zvoní mi telefon. Cizí hlas na druhý straně říká: „Ahoj tady Honza Černý, dostal jsem na tebe telefon, chtěl jsem se domluvit, jestli uděláme nějakou píseň?” V tý době byl rap pořád okrajovou záležitostí a já jsem vůbec nevěděl o koho jde, tak překvapeně odpovídám: „Počkej, ty jsi nějakej producent a chceš náš rap, nebo co? Honza na to: „ No, já jsem hudební skladatel a dělám teď na takový věci, chtěl bych to tam zkusit, můžete za mnou přijet do studia? Zaplatím cestu a něco k tomu!” Znělo to zajímavě, ale byl jsem nedůvěřivej tak povídám: “Uvidíme. Kdyžtak se ozveme. Dík za nabídku”
Nakonec jsme se poradili a rozhodli se vyrazit do Prahy za dobrodružstvím. Honza byl v tý době 40+ letej týpek s mladistvou a otevřenou myslí. Měl dlouhý vlasy a zrovna čerstvý batole Miu. Seznámili jsme se u něj ve studiu na Letný, kde měl všechno to vybavení, o kterým jsme nevěděli k čemu slouží. Na stěnách visely zlatý desky za 100k prodanejch kusů, fotky známejch lidí, kytary a dalších nástroje, nebo artefakty. Tak jsme zjistili, že je to baskytarista ze skupiny Žentour, kterej prožil hvězdnou kariéru s Jankem Ledeckým. Už aktivně nevystupoval. Z jeho vyprávění bylo poznat, že má široký konexe po celý Praze. Začali jsme ho přezdívat Don. Zrovna komponoval hudbu k filmu Duše jako kaviár a pustil nám to. Nám se to moc nelíbilo, byl to spíš pop, takovej bigbeat, ale protože jsme si rychle porozuměli, souhlasili jsme a brali spolupráci jako experiment. Zanedlouho jsme byli zpátky ve studiu, já a Blaa jsme tam nechali každej sloku.
Honza viděl, že jsme dobrý magoři, neustále jsme rýmovali, dělali si poznámky, pouštěli jsme mu rozdělaný tracky. Taky rychle poznal Zkratovo talent. Po pár pivech mu opatrně řikám: Honzo, co kdyby sme společně nahráli celou desku? ” Honza se zamyslel a povídá: „Dobře, ale mám jednu podmínku. Nesmíte se na mě vysrat, až budete slavný!”
Bylo to jasný, jediný možný řešení jak v naší socio ekonomický situaci pořádný album udělat. Dáme to Donovi on to vytuní, zmixuje, zmastruje, budeme mít nejlepší zvuk ze všech. Nepotřebujeme prachy, to bude bomba. Plácli jsme si a začali tracky připravovat. Za chvíli už jsme byli nastoupený před studiem. Honza nás přivítal a velkoryse hostil. Vypíjeli jsme mu plechovkový plzně, vyjídali lednici, vykuřovali zásoby trávy, spali ve studiu na podlaze. Staral se o nás jako o vlastní sarančata a nechával nás tam i přes noc. Byli jsme tam vzdycky pár dní v kuse a točili. Za nějakej čas jsme se vrátili a Honza nám to pustil. Jeden z prvních tracků byl myslim Z 2.huby. Jenom jsme se na sebe překvapeně podívali: “Ty vole, to neni hip hop”. Bylo to totiž kompletně změněný. Byl tam sice cejtit ten použitej sampl, ale Honza to přehrál na nástroje, takže tam zbyla jen Zkratovo prchavá myšlenka jinak to bylo něco jinýho. Co teď? Zvuk to mělo neuvěřitelnej, aranže mega propracovaný. Tracky gradovaly, byly tam narvaný pasáže, totálně vypiplaný, jak kdyby to hrál celej orchestr. Absolutně nesrovnatelný se zbytkem scény v tý době. Nám se to ale moc nelíbilo, tak jsme se trochu frustrovaný vrátili domů. Příště už jsme s sebou vezli pár CDs, že ho přesvědčíme a pustili jsme mu nějaký beats z Ameriky.
Honza to poslechl a řiká:” Kluci je to dobrý, já to chápu, ale je to monotonní. Musíte si uvědomit, že nejsem zvukař, jsem hudební skladatel. Jestli to mám dělat, chci do toho šáhnout, aby mě to bavilo.”
Tlačili jsme na něj jak to šlo, ale Honza ustupoval jen málo. Po čase už jsem to vzdal a soustředil se spíš na texty a na rap. Bylo mi jasný, že takovej zvuk nikdo mít nebude a začal bezmězně věřit jeho slovům o tom, že když to uděláme tímhle způsobem ta deska bude nesmrtelná. Lákala mě představa, že bude produkce finišovaná jedním člověkem a bude mít ucelenej, originální styl. Honza navíc používal ty nástroje, třeba živý bicí co mu nahrál Štěpán Smetáček, sám dával klávesy a basu, v českym rapu to bylo vyjímečný. Občas jsme ho taky dokázali trochu ovlivnit, třeba v hitu Ultimátní akce. To jednou dokonce přijel za náma do Plzně, kde jsme mu pustili syrovou verzi. Pak zas přišel s něčím, kdy jsme to nechápali, třeba takovej Host do domu. Každopádně ty setkání ve studiu byly supr, nezapomenu jak nám jednou jeho žena zpěvačka Ája, udělala “zelený” brambory, to vznikal track Správná strana 05. Tam to šlo až do reggae a my ten den Dona přejmenovali na Don Brambucco. Dokázal taky na album dostat i Lenku Dusilovou v bookletu je pod přezdívku Aklenot a je v písni Nabito pořád. Taky jsme chtěli hosta do tracku Dotek Zla, Don navrhl, že by mohl přivést Lou Fanánka. Skutečně se jednoho dne objevil sám Lou, vzal si sluchátka a na po druhý to zajel přesně. Podal nám čeky a řekl: „Jdu Na Kovárnu”. To byl docela zážitek. Když už jsme měli těch 15 věcí nakonec DJ Friky přidal skreče, cuty a bylo hotovo. Don to pak ještě dlouho tunil a proplejtal. Pak nám posílal verze a bylo to čím dál víc propracovaný. Zjišťovali jsme, že to jsou příběhy, má to neskutečný konce, který jsou systematicky vystavěný. Do dnes v tom nacházim roviny, který jsem dřív neslyšel. Samozřejmě tam byli nesouhlasný názory a to většinou někde o samotě, jakmile jsme přijeli k Donovi rychle jsme sklopili hlavu a poslouchali co nám řiká a pouští. Vždycky si to dokázal obhájit. Dona jsme přejmenovali na Metadon.
Začínali jsme nahrávat někdy na konci 2004, to jsem končil školu a vydali to až v roce 2007. Chodil jsem do práce a staral se ať to klapne, ať je booklet a nosič. Album jsme díky existenčním problémům pojmenovali Kvulikurvachudejm vitae a vyrobili jsme 2000ks skrz klub Neutrál. Měli jsme rozhovor v tištěnym Bbaráku, na kterým jsme si dali docela záležet. Natočili jsme s Kellym krátkej dokument o desce s bezdomovcema a jeden klip k tracku Taxis, kterej měl premiéru na Óčku. Nakonec jsme vyrazili na tour, kterou podpořila firma Prodance u příležitosti uvedení Serata na českej trh. Asi 8 zastávek. Friky byl mazanej obchodník a tu tour celou připravil. Křest v Plzni byl var, v jinejch městech průměrná návštěvnost. Jedna zastávka byla dokonce v Jablunkově, kde teď žiju. V tý době jsme se smáli, kam jsme se to dostali, na konec světa. Neměl jsem ponětí, že tam budu jednou žít. Tour končila v Bratislavě, tam bylo plno, docela dobrý.
Týpek: Zbijem ťa ako koňa! Čo tu robíš? Vieš kto ja som?
Já (kolem pár Slovenek) : Nevim
Týpek: Já som z Petržalky!
Já: Já jsem Petr Žilák
To už jsme se radši pomalu vzdalovali k autu. Bylo to vždycky s náma natřískaný emocema, nakonec jsme se pohádali i mezi sebou a dokonce padlo i pár ran. Na cestě ze Slovenska bylo jasný, že život klepe na dveře a každej bude muset jít svojí cestou, aby ho přežil…pokračování příště
Ve studiu u Dona
2.Jakost natáčení dokumentu