7. Bootape 2008

     Když jsme dokončili jakost nastoupil jsem do první práce v Plzni na Borských polích. Dělal jsem v kanclu, v továrně kde vyráběli počítače, takže logistika, plánování materiálu atd. Byla to taiwanská společnost a ty jediný mi dali šanci. Všude jinde chtěli praxi, ale kde jí máš vzít, když jsi právě dokončil školu? Bylo to docela zajímavý, mezinárodní prostředí, nejdřív se vyrábělo hodně, potom začali výrobu postupně utlumovat na konec zavřeli úplně. Měl jsem smlouvu na rok a po roce odešel. Poznal jsem tam ajťáka Pepíka, stali se z nás dobří přátelé, nakonec mi potom zprovoznil stažení Bootapu za smsku, ale nebudu předbíhat.

     V tý době jsem chodil pravidelně do klubu Neutrál, kde se z mého pohledu odehrávalo všechno podstatný. To jsem se vracel z tahu, sedím na Masarykáči a volá mi Talo z vejšky. Už na škole zaměstnával svoje spolužáky, měli s bráchou firmu na kontrolu jakosti a posílali lidi pracovat do Belgie.Taky jsem tam takhle párkrát byl na brigádě a měl jsem zkušenosti se sériovou výrobou v automotive. Takže mi volá a ptá se co dělám, že má novej job resident engineera. To je člověk co zastupuje výrobní firmu přímo u zákazníka, provádí ještě finální kontrolu a komunikuje problémy, taková spojka. Výroba byla na Slovensku a zákazník ve Francii. Moc jsem to nerozmějšlel a řekl jsem, že do toho jdu.

     Odjeli jsme na Slovensko, ukázali mi díly, seznámil jsem se s lidma a za pár dní už po prvý seděl v letadle do Paříže. Byl jsem samozřejmě docela vyděšenej, nikdy jsem neletěl a to mě ještě čekalo TGV. Holka přede mnou co tuhle pozici zkusila, v rychlovlaku omdlela a k zákazníkovi ani nedorazila. Bylo to docela stresující, měl jsem vystupovat jako expert ale ve finále jsem o tom moc nevěděl. V letadle jsem viděl krásnou blondýnku, když jsme vystoupili žádala mě o pomoc s hledáním zavazadel, prý přijela za přítelem. Pomohli jsme si se zorientovat na letišti, ještě jsem sní čekal a ptám se:„ A co tady dělá tvůj přítel?”, ona odpovídá:„ je to profesionální hráč rugby, a tamhle už jde.” Ani jsem se neotočil, rychle jsem se rozloučil a pokračoval svým směrem, nastoupil jsem do autobusu a jel na vlakový nádraží. Projížděl jsem Paříží, měl jsem z toho dobrej pocit. Konečně cestuju a ještě pracovně, to se mi líbí. Přesedl jsem na TGV, koukal jsem na grafáče na předměstí a byl uhranutej tim velkým světem.

     Vystoupil jsem v Rennes. Byla to profesionální služba, takže všechny náklady byly samozřejmě proplacený. Taxíkem na hotel, ubytovat a druhý den taxíkem do továrny. Tam jsem věděl, že mám pár minut na první dojem a tak jsem se snažil, pevný stisk, úsměv, vtip, pár frází ve francouzštině, kterou jsem ve škole studoval. Zákazník byl nadšenej, odvedli mi v továrně na místo, kde skladovali naše díly. Provedl jsem kontrolu a uvolnil jsem je do výroby. Takhle to šlo den co den. Začal jsem objevovat svět automotiv, úskalí výroby, systémy řízení jakosti, management, potkával jsem top manažery a účastnil se jednání. Po práci jsem odpočíval na hotelu a večer vyrážel prozkoumávat město. Bylo mi pětadvacet, pro francouze jsem byl exot z východu, takže můj nejlepší kámoš z práce byl asi dvou metrovej černoch, kterej koktal a nikdo se s nim nechtěl bavit. Vzal mě jednou i do baru a to byla zajímavá party. Se svou běloskvoucí pletí a zrzavym vlasem jsem byl středem pozornosti. Jinak jsem ale hodně času trávil sám, nějak mi to nevadilo.

     Měl jsem každej víkend nárok na letenku domů a to jsem ze začátku využíval. V neděli jsem jel autobusem do Prahy, z Prahy letadlem do Paříže, autobusem na nádraží, pak vlakem do Rennes. V pátek zpátky. Za tři měsíce jsem se v letadle cejtil jako v autě, bylo to jak ve filmu Na hromnice o den více, opakovalo se to pořád do kola. Sbíral jsem míle a brzy vylítal stříbrnou kartu ČSA, takže mi nabízeli různý výhody. Když jsem jednou letěl a byl jsem v letadle skoro sám, letuška přišla ať jsi jdu sednout do byznys. S díky jsem odmítl a najednou mi to lítání začalo bejt divný. Chvílema jsem si řikal, jestli to už neni cestování v čase, nehledě na uhlíkovou stopu. Rozhodl jsem se, že budu ve Francii zůstavat i přes víkend. Snažil jsem se seznamovat s lidma, vyrážet k oceánu, procházet město,kupovat shit od arabů. Bretagne je specifickej kraj a Rennes studentský město. Chodil jsem pít a žil moc jako francouz. Měl jsem docela velký náklady na život, ale užíval jsem si to. Po večerech jsem psal texty a vznikl třeba track Dans La Chamber, točenej v hotelovym pokoji, kterej předznamenal mixtape Bootape 2008. 

     V tý době jsem v Neutralu potkal francouze a říkám mu, že teď jsem často ve Francii, moje francouzština se začínala zlepšovat. Když jsem mu řekl, že jezdím do Rennes, navrhnul:„ Mám v Rennes nejlepšího kamaráda, bydlí tam ve squatu, jdi se tam podívat, jmenuje se Jeremy!”. Vzal jsem foťák a natočil s nim krátký video, kde ve francouzštině zdraví Jeremyho a říká, že Booczech se přijde podívat, ať se o mě postarají. Střih už zas sedím v hotelovym pokoji je po práci a přemejšlim co podniknu. Řikám si:„ pojedu zkusit ten squat!”. Našel jsem to na mapě a nejdřív tam zavolal. Součástí squatu bylo i komunitní centrum, v tu dobu jsem o tom neměl ani ponětí. Bral jsem to, že jsou frantíci prostě zase o něco dál. Zkoušim se domluvit s druhou stranou směsicí angličtiny a francouzštiny. Vysvětluje mi jak to místo najdu a poslední slovo je něco jako cemeterie. Odpovídám:”Cemeterie?” Na druhý straně se ozve:„ Yes, its a place where people die” Ahaaa hřbitov pousmál jsem se, oni to s angličtinou mají taky složitý. 

     Vzal jsem foťák a vyrazil na bus. Přijel jsem na místo, jmenovalo se to La villa a Elaboitoire nějak tak, dostal jsem se dovnitř, potkal jsem lidi, přátelsky mě přivítali a odvedli přímo do nějaký kanceláře, odkud řídili všechny aktivity. Trochu mi vysvětlili, kde se nacházim, a že to neni feťáckej squat pro trosky, spiš kulturní prostor. Je tam zkušebna, hraje se divadlo, pořádají se akce, koncerty. A vzadu v areálu je místo pro karavany, kde můžeš parkovat za 1eur na měsíc. Je tam společná kuchyně a další vybavení. Byl jsem z toho příjemně překvapenej, ne že bych měl nějaký zkušenosti z českýma squatama, ale předpokládám, že to byl jinej level. Ptal jsem se na Jeremyho, řekli, že vzadu jeden Jeremy bydlí, vyrazil jsem tam. Už se stmívalo, a procházel jsem bahnitým terénem. V dálce vidím postavu s kapucí. Zakřičím něco jako, že sháním Jeremyho. Postava se otočí a zavolá nazpět:„ Je suis Jeremy.” Přišel jsem k němu a pustil mu video, kde ho zdraví jeho nejlepší kámoš. Byl z toho úplně odvařenej a říká nadšeně:„Booczech, welcome!” Odvedl mě do karavanu, kde žil se svojí ženou Češkou, haha, a synem. Ona byla ráda, že vidí Čecha. Několikrát jsem tam za nimi potom jezdil a zažil pár skvělejch večerů, koncerty, malování, nebo jenom tak pití piva a povídání. Vždycky jsem nakoupil pivo a jel tam. 

     Seznámil jsem se tam taky s jednim DJem, měl gramce a poslouchal rap. Nahrál jsem u něj nějakej nástřel, je ve videu k Bootapu. Jednou jsem takhle seděl u něj v karavanu ještě s jednim Marokáncem a bavíme se. Chtěl jsem se ukázat, tak řikám tomu Marokáncovi, kterej údajně přijel z Belgie, že jsem tam pracoval. K tomu jsem dodal: “Il y a beacoup de marocains” Myslel jsem to dobře, ale vlastně to vyznělo jako, je tam moc marokánců. Cejtil jsem jak se změnila atmosféra. Koukám na DJe, trochu mu spadl úsměv, marokánec sedí vedle mě a periferně vidim jak si bere do ruky skleněnou láhev. Dělám, že o tom nevim. DJ se na něj podíval nenápadně nesouhlasně zakroutil hlavou. Věděl jsem o co šlo, v tu chvíli jsem si uvědomil, tvl jsem tady ve squatu, nemám ani doklady, doma nikdo neví, že jsem tady. Nedávno mi Jeremy řekl, že tu mají všichni zbraně, oni mě tu vypnou, zakopou a nikdo mě nikdy nenajde. Nějak jsem to diplomaticky ošetřil a rychle odešel. Tušim, že už jsem se tam nevrátil. 

     Ve Francii jsem takhle žil asi třičtvrtě roku, ještě mě přesunuli do Nantes, tam to bylo taky zajímavý. Už jsem z toho byl ale unavenej, tak jsem zaučil nástupce a jel domů. 

     Když jsem se na dobro vrátil, dal jsem si zas chvíli pauzu. Jezdil jsem do Karlovejch Varů a tam něco nahrával u Koryho, tomuhle městu bych rád věnoval celou kapitolu, protože to byl vždycky můj druhej domov. Byli jsme neustále v kontaktu se Zkratem, občas jsem u něj nechal nějakej špinavej nástřel, nahranej u něj doma na plastovej majk. Po čase se to začalo hromadit a on z toho začal dělat mixtape. Přihodil k tomu hlášky z filmů a propojoval ty tracky do jedný stopy. Zvuk byl příšernej, ale líbilo se nám to a vzniknul z toho nakonec asi 25minutovej mixtape Bootape, kterej jsem dal ke stažení za smsku. Tohle technicky náročný experimentální řešení mi pomohl dokončit právě Pepe z prvního jobu, on mi vůbec pomohl se spoustou věcma, materiálníma a později spirituálníma. 

     Bootape měl celkem úspěch, už si nepamatuju kolik lidí si to stáhlo, vim jen, že to stálo 30,- a ten poskytovatel si bral polovinu. Odjel jsem s tim několik shows. Každopádně jsem ukončil automotive misy a rozhodl se, že teď budu zas chvíli žít v Plzni. Našel jsem si job ve svářečský škole a odstěhoval se z domova do centra města, kde později bylo Studio Postel…. a o tom příště.