9. Cesta za poznáním I.

V létě 2009, jsem vymyslel novej sport Moderní pětiboj za nezávislost (M5B). Iniciovala to nějaká party, kdy jsem se ztřískal a vzbudil se pochroumanej bez peněz, který jsem předtim dostal jako bonus. Řikal jsem si, že takhle už to dál nejde, a proto jsem ze dne na den přestal pít, kouřit, hrát hazard, střídat holky a experimentovat s návykovými látkami. Asi po 35 dni tohohle straight edge života, jsem se úplně izoloval od společnosti a hledal cesty jak se naučit nakládat s volným časem. V létě 2009, jsme se domluvili s mým blízkým kámošem Afu, že podnikneme pěší pouť z Plzně do Karlových Varů. Cestou jsem si psal deník a přikládám jeho originální znění s drobnými edičními úpravami..

 

30.7.2009

Setkali jsme se v 7:10 ve Studiu Postel na Americké v Plzni a pozdravili se vlčím vytím auuuuuu. Bůček dobalil poslední věci a vydali jsme se na Centrální autobusové nádraží, kde jsme nakoupili snídani a odjeli busem do Chotíkova. Původní plán byl Touškov, ale autobus tam nezastavil - první komplikace. V Chotíkově jsme se napojili na červenou turistickou značku a začala naše pouť. Překrásnou českou přírodou jsme svižným tempem došli přes Kúští do Čemin, kde momentálně dáváme první přestávku v 9:30 u kaple. Otevírám deník, pijeme vodu, oddychujeme. Krosny jsou těžký, ale nálada výborná. Cíl Karlovy Vary daleko před náma. Další zastávka budou Hracholusky a snad přespíme ve zřícenině Gutštejn.

 

13:00 Svačina na mezi

Máme za sebou první výraznější přestávku uprostřed lesa někde mezi Hracholuskami a vesnicí Lipno. Sedli jsme si na mez, zakrojili lovečák a chléb. Afu zakrojil i svůj pravý palec, který následně zavázal toaleťákem a leukoplastí - první zranění. Prošli jsme nádhernou přírodou, úskalím se stal i strmý krpál těsně před nádrží, ten jsme však vyšli i vyhnuvši se vosímu hnízdu. Teď ležíme na mezi, nohy otékají, trapézy zatahují, ale nálada je stále na dobré úrovni. Zasmáli jsme se úbytku vody a potravin. Je třeba vyzdvihnout turistickou mapu, která se postupně stává nejdůležitější součástí inventáře. Jsme zhruba v půlce dnešního dne. Cíl je stále Gutštejn, ale uvažujeme o alternativách. Šetříme každý pohyb, zmatení, nebo zabloudění se může stát osudným. Odešli jsme jako kluci a vrátíme se jako chlapi. Pořád se nám z meze nechce vstát, ale nakonec jdeme!

 

17:00 Pernarec

Začíná jít do tuhýho. Afu má krvavý puchýře a Bůček cestou chytil vlka. Doplazili jsme se mlčky do Pernarce. V tomhle stavu je těžký obdivovat tu nádheru, kterou jsme cestou viděli. Matka je opravdová umělkyně. V Pernarci cestou přes Žebrácký mlýn jsme shodili krosny a zamířili do místní hospůdky u Lva. Afu si poručil 2x 0,5l Kofoly s ledem a Bůček odběhl do blízkého konzumu pro vodu. Nutno podotknout, že dosti bolestivým krokem. Vlk se zakousl řádně. Sedíme na zahrádce, čteme MF Dnes a občas si někdo z nás postěžuje na bolest, obzvlášť Bůček, který trpí na záda. Afu se stylizuje do železného Zekona a dostává nápisu na svém bleděmodrém triku HERO. Za chvíli vyrážíme na poslední úsek dnešního dne. Je menší vítr, ale jinak nám počasí celkem přeje. Už jsme viděli několik psů, koček, pštrosí farmu, krávu, čtyři ještěrky, motýly a jednu housenku. Koroptev u cesty nás vystrašila. Příroda je mocná a na mě právě dopadla první kapka. Nezvednu ruce, óóó mé nohy a ramena.

p.s. vidíme throw up PSH na obecním úřadě

 

20:00 Kemp u Fíforce

Po Pernarci nastala menší krize. Všechno začalo bolet, ale za pomoci vůle obou poutníků, jsme pokračovali v cestě. Díky nepřesnýmu značení jsme dvakrát sešli a museli zaimprovizovat. Nakonec vše dobře dopadlo a neuvěřitelným údolím jsme se vyhoupli přímo u Trpíst. V nohách jsme měli kolem 40km. Nálada výborná a ikdyž jsme oba pociťovali bolest, šlo se z lehka. Auuu Auuu. Slunce zapadlo a my pomalu začali hledat místo, kde se utáboříme. Ostřejší výměna názorů mimo značenou stezku nás zavedla přímo k bodrému chlápkovi Láďovi do jeho kempu zhotoveného z bunkru. Přivítal nás vřele společně s jeho dvěma mladými potomky a ročním rotveilerem Samem. Nabídl oheň a místo pro noclech. Jelikož trampů neni moc můžeme sem prej přijít kdykoliv. Neuvěřitelně přátelský člověk. Mluví. Afu dostal pantofle a ohříváme první konzervy. Máme hlad jako svině. Přespíme a zítra se posuneme zase o kus dál.

 

Hlášky: Z lesa vyběhne Levhart a Pithart. Rudý vlk a Mlčenlivý Marty. Komáři ukusují kusy nohou.

 

DEN 2 

 

6:15 Den druhý

Probudili jsme se do chladného rána. Obloha je ale jasná a vše nasvědčuje tomu, že bude krásně. Afu strašně chrápal, ale oba jsme spali spánkem spravedlivých, unavených tuláků. Láďa spí jen tak v trenkách a tričku přikrytej spacákem. Ráno vstal, rozdělal oheň. Bůček kvůli svým pochybnostem o umění rozdělat oheň raději dělal, že uklízí a poklidil místo, kde jsme spali. Afu propichuje puchýře, jsou obrovský a kompletně lemují jeho obě paty. Popis bunkru. Je schován v kopci skrytý mezi stromy. V zastřešeném prostoru před bunkrem je několik paland, dřevěná podlaha, venkovní krb a kamenná zídka. Vše je pokryto maskáčem, člověk, který o tomto místu neví nemá prakticky šanci ho najít. Láďa je náš spasitel. Čaj je hotový, teď posnídáme a vyrazíme na cestu. Bůček se cítí být ve formě. Afu trpí na nohy a neni mu do smíchu. V cestě ale pokračovat určitě budeme.

 

10:00 Přestávka  v ráji

Následovali jsme zelenou podél Úterského potoka. Voda šuměla, ptáci zpívali, příroda odváděla svoji každodenní práci. Takhle si představuju ráj. Ani stopa po civilizaci, jen uhaslé tábořiště pod smrkem. Překročili jsme několikrát potok a ocitli se uprostřed lesa na menším paloučku, kde teď chvíli odpočíváme. Afu opravdu bojuje, jeho skejtová obuv mu ničí nohy, ale pokračujeme v cestě. Narazili jsme na několik bunkrů, diskutujeme o 2. světové válce. Jsou totiž dokonale skryté a objevíme je až když jsme u nich na pár metrů, někdy ani to ne. Blížíme se k Úterý a máme v plánu dnes navštívit klášter Trapistů v Novém Dvoře. Bůček přečetl deník a rozhodli jsme se zakrojit lovečák a dojíst poslední patku chleba. Bůček je rozhodnut pokračovat, Afu přemýšlí o autobusu, který pojede z Úterý.

 

15:30 Rudý vlk samotář

V poledne jsme dorazili k Falštejnu. Když kolem projel autem kamarád, zastavil, vyzval jsem Afu, aby s ním odjel. Nemělo cenu to přemáhat, bojoval ze všech sil, jeho bolestivé grimasy vypovídaly o stavu jeho krvácejících nohou, poslední kilometry jsme museli jít opravdu pomalu. Neprotestoval, dal mi svojí konzervu, ešus, lžíci, 500 korun a odjel. Zůstal jsem sám. Hned při prvních krocích jsem omylem sešel z cesty a po chvíli bloudění musel překročit potok na jehož břehu jsem vítězoslavně položil obří hovno. Znovu jsem objevil zelenou značku a vydal se po ní. Ta se však zanedlouho opět ztratila a já se dvěma otočky ocitl uprostřed lesa, vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Po chvíli hledání jsem objevil modrou značku a raději se vydal po ní s nadějí, že naleznu orientační bod. Ten nepřicházel a já podle mapy zjistil, že jdu špatným směrem. Nakonec jsem se doplazil k silnici a po ní se dostal do vytouženého Úterý. Klasik by řekl, že je těžké dostat se v pátek do Úterý a to opravdu bylo. Zašel jsem si dobrých 6km - zbytečně. Nohy a záda bolely, zásoby ubývaly. V Úterý jsem nalezl malinký koloniál Vendelína Bajzy s dvěma podivnými lidmi před vchodem. Nakoupil jsem chlazenou kofolu, chleba a hlavně energii v podobě čokolády a tratranek - 100 Kč. Po té jsem vyhledal zelenou trasu a vydal se po ní do lesa. Tam kam patřím. Auuuu.

Po kilometru jsem shodil krosnu a najedl se. Ještě vyřežu číslo do hole a pak se vydám směr klášter, kde pravděpodobně přenocuji. Sám jdu rychleji, ale neni to taková sranda, musim si v duchu povídat s motivovat se. Jsem přesvědčen, že cestu do Varů dokážu ujít, i kdybych měl jít týden. 

 

Večer: Nový Dvůr. - Klášter Trapistů

 

Šel jsem pořád po zelený podél Úterského potoka. Příroda hrála svoji obvyklou muziku. Bylo nádherně. Krosna se zařezávala do ramen a hůl zocelila pravou ruku. Měl jsem tempo. Párkrát jsem se zastavil, abych se občerstvil. Tentokrát se mi tu mrchu zelenou podařilo sledovat. Došel jsem ke kopci o kterém jsem věděl, že je posledním před cílem a tím byl klášter. Rozhodl jsem se ho zdolat a nejít snadnější oklikou po silnici. Těsně pod vrcholem jsem raději zastavil a odložil batoh, srdce mi totiž bilo poněkud rychleji. Po kratší pauze jsem kopec vylezl a uviděl klášter. Šel jsem po louce k němu a sledoval stádo krav na protějším kopci. Myslel jsem na Boha. Přišel jsem ke dveřím budovy vedle kláštera, byly zamčené a na nich nápis: Dům pro hosty, obešel jsem budovu našel druhý vchod. Byl tam telefon, číslo, a rozpis modliteb. Neměl jsem hodinky a proto jsem vytočil číslo. Za nedlouho přišel za mnou mnich. Měl bílý hábit obepnutý páskem, sandály a v nich bílé ponožky. Pozdravili jsme se. On se usmál zasvítil mu zlatý zub. Řekl jsem, že jdu pěšky z Plzně do Karlových Varů a chtěl bych tu přespat. Moc nerozuměl, byl to francouz, řekl jsem to samé francouzsky, řekl, že mě chápe a že se musí zeptat, pak někam volal. Za chvíli přišel další mnich, byl mladý a ptal se mě, kdo jsem a co mně přivádí. Ptal se jestli jsem pokřtěný a zda jsem katolík. Neuměl jsem odpovědět, pokřtěný nejsem, ale v Boha věřím a modlím se. Usmál se když zjistil, že se jmenuju Petr. Po chvíli váhání mi řekl, že mohu zůstat. Nezapomněl však uvést, že kolem vede turistická cesta a lidé si myslí, že je zde hotel zdarma. Neřekl to tak tvrdě, ale pochopil jsem to. Ujistil jsem ho, že mne o tomto místě řekl můj táta a přišel jsem z lesa na jisto. Uvedl mě dovnitř a ukázal místnost, kde právě večeřeli dva muži. Jeden mladý a druhý ve středních letech. Vše vypadalo dost luxusně a všiml jsem si, že pijí pivo. Mlčky jsem snědl polévku a dal si chléb. Moje tulácká hůl s nápisem Plzeň hovořila za vše. Popsal jsem jim cestu a na nabídku piva jsem odvětil, že nepiju. Mladý se začervenal. V momentě, kdy ten starší odešel, dal jsem se s tím mladým do řeči. Jmenoval se Pavel, já Petr, zasmáli jsme se. Je tu dva týdny, měl syndrom vyhoření a přesto, že od mala ministroval, v kostele nebyl dlouho a potřeboval uniknout světu. Táta mu za to nabídl dvacet tisíc, aby mu kompenzoval práci řidiče kamionu. Po chvíli mě místní atmosféra a jeho popis přesvědčili, abych zůstal celý příští den. Když přišel bratr Jan, mniši se mezi sebou oslovují bratře, pomohl jsem mu v kuchyni a řekl, že tu nechci být jako na dovolené a rád bych zůstal ještě jednu noc, abych měl příležitost poznat jak žijí mniši. Je tu totiž božský klid. V příručce jsem se dozvěděl v kolik hodin jsou pravidelné modlitby a jaký je program. Chci vstát ve 3:15, kdy jdou do kostela na první modlitbu. Jsem unavenej. Ve spojení s Bohem jsou tyto řádky zbytečné, jdu spát. Mám po sprše a ulehám do čisté postele, po levé straně je na bíle zdi Ježíš na kříži. Celý dům pro hosty je úplně nový, luxusně vybavený. Tím nemyslím blbosti jako TV, rádio, PC, ale postel, Bible a okno. Na chodbě super záchod i sprcha. Dobrou.

 

DEN 3

 

8:00 Mše svatá

Pavel přišel ve 3:00 do mého pokoje se slovy, že na ranní bohoslužbu tzv. noční nejde, mě se taky zrovna nechtělo, i když mě probudilo bití zvonu a byl jsem celkem vzhůru. Odešel a já se pokusil usnout, převaloval jsem se dobrou hodinu. Poté jsem párkrát zabral, ale vždy jen na chvíli, měl jsem zvláštní sny, v jednom z nich jsem dokonce hrál hazard a to mám 42 dní moderního pětiboje. Třikrát jsem se vzbudil ze spánkové apnoe, občas to mívám, jsem vzhůru, ale nemůžu se hýbat, pořád spím kolem jakoby projížděl vlak a mozeček v zátylku mi tepe jako obří srdce. Nakonec jsem zase usnul a vzbudil se do nového dne. Nevěděl jsem kolik je hodin, ale vstal jsem a šel do kostela. Až poslední dveře z šesti byly ty správné a já vešel dovnitř. Před oltářem stáli hlavní mniši a po obou stranách ostatní bratři. Celkově asi 24 lidí. Běžní lidé v lavici, byli dva a já třetí. Samozřejmě žádné ženy. Právě probíhala mše svatá. Nasával jsem atmosféru a poslouchal jejich zpěv. Ke konci, když se přijímali hostie, se na mě mnich podíval. Myslel jsem že mě očima vyzývá. Vstal jsem a šel k němu a snědl hostii, tělo Kristovo. Mše skončila a já se vrátil k domu pro hosty. Chvíli jsem čekal, než z kláštera mým směrem přišel mnich. Šel připravit snídani, pomohl jsem mu a popsal způsob jakým jsem přišel a požádal ho, jestli můžu ještě jeden den zůstat. Řekl, že ano a představil se jako bratr Prokop. Po Tercii (bohoslužba v 9:00) dostanu montérky a budu pracovat. V poledne je Sexta, ve 14:00 Nona, pak se opět pracuje a v 17:30 jsou Nešpory a nakonec v 19:30 Komplementář. Sedm bohoslužeb v kostele denně. V neděli dokonce osm. Mimo zpěv v kostele, mniši mluví jen v nejnutnějších případech, většinou mlčí a neustále se modlí i mezi jednotlivými bohoslužbami. Také pořád studují, je třeba uvést, že to jsou velice vzdělaní lidé a vlastně jedna z prvních otázek, mne položená bratrem Janem včera byla, co jsem studoval. Teď jsem po snídani, na chvíli si odpočinu a půjdu se podívat do kostela na Tercii.

 

13:00 Práce, kostel, oběd

 

Bratr Prokop mi ukázal knihovnu, změřil mojí velikost pro montérky, zeptal se mě na důvod příchodu. Připomněl, že pokud nejsem pokřtěný, příště nemám hostii jíst. Poznali to, protože jsem za ní poděkoval, a má se říct Amen. Omluvil jsem se za svoji neznalost. Trochu jsem to tušil, ale ta situace a to jak se na mě ten mnich včera podíval, mě zhypnotizovala, že jsem prostě vstal a šel. 

Po bohoslužbě jsem se tedy oblékl do montérek, modrých, jednoduchých a čekal na bratra. Přišel bratr Prokop a ukázal mi mojí práci. Dostal jsem kolečko a motyku a měl jsem vyplít záhon. Podélný záhon vedle kamenité cesty. Pustil jsem se do práce, šlo to skvěle a cítil jsem se svobodně. Občas jsem se postavil, otřel z čela pot a zadíval se do krajiny. Louka a les, modrá obloha. Sem tam kolem mě prošel mnich, na znamení pozdravu kývl hlavou a usmál se. Šel kolem i mnich Francouz, kterého jsem tu uviděl jako prvního a dal mi tu hostii, naznačil, že příště si pro ni nemám chodit. Po práci v 11:45, odbitím zvonu jsem si omyl boty, ruce, obličej, převlékl se a vyrazil do kostela, na programu byla Sexta. U vchodu už čekal Pavel a starší kněz. My tři bydlíme v domě pro hosty. Pavel mi ukázal v kostele knihu, z ní se zpívá, jmenuje se mnišský žaltář. Otevřeli jsme ji na str. 369. Sobota. Sexta. Obzvlášť mě zaujala pasáž o pyšnících, kteří už se nemají pyšnit a mluvit k Bohu vzdornou hlavou. Bojte se bezbožníci. Po mši následoval oběd. Mniši jí velice zdravě - žádné maso. Měl jsem kapustovou polévku, brambory, směs fazolí, kukuřice, oliv a okurku. Vše jsem zapíjel malinovou šťávou ředěnou vodou. Na závěr jsme měli ovocný kompot. Nutno podotknout, že před i po jídle jsme se modlili. Poté jsme umyli všechno nádobí, Pavel, já i kněz. Nakonec přišel bratr Jan se svým typickým úsměvem a nádobí jsme sklidili do polic. Dům pro hosty je skvěle vybaven, všechno je nové a kvalitní. Mniši se modlí celý den za nás za všechny hříšníky. Pomalu poznávám jejich obličeje, je mezi nimi i jeden tmavé pleti, prý ze Senegalu. Slova jsou zbytečná. Začínám chápat proč všichni mlčí, mluví jen v nejkrajnějších případech kvůli spolupráci a při modlitbách. Při jejich zpěvu mi šel mráz po zádech. Právě zvon jednou udeřil tzn 13:15

 

17:00 Práce v lese

Slyšel jsem zvon ve 14:00 rychle jsem vstal a šel do kostela. Mniši již zpívali, probíhala Nona. V kostele byli i další lidé. Stoupl jsem si do poslední řady a nalistoval text ze žaltáře. Zpěv mi masíroval srdce, text útočil na mysl. A Vaše srdce obalená tu-u-keeem. Vnitřně jsem plakal nad svojí hříšností. Bohoslužba skončila a šli jsme se opět převléct do montérek, tentokrát jsem si vypůjčil i pracovní boty. Čekal jsem s Pavlem na cestě před domem pro hosty na bratra, který nám přidělí práci. Očekával jsem, že dokončím záhon. Přišel bratr Prokop, řekl Pavlovi co má dělat a mě vybídl, abych ho následoval. Řekl, že mám citlivou pleť, to dobře odhadl, dal mi slamák a poslal mě natočit vodu. Po té jsme usedli do červeného jeepu a jeli k lesu. Před loukou, kterou jsem měli přejet, mě požádal, abych uvolnil cestu do ohrady odjištěním drátů na háku s plastovou rukojetí, samozřejmě nabitých elektrickým proudem. Dostal jsem několik ran, ale cestu jsem uvolnil. Za ním jsem ohradu zas uzavřel a nasedl do auta. Jeli jsme hrbolatou loukou. Jeep se kolíbal, bylo krásně, slunce zářilo, obloha bez mraku, všude příroda. Usmíval jsem se a pootevřel si okno. Přijeli jsme do lesa, znovu jsem odjistil dráty nabité proudem, teď už jsem ránu nedostal, bratr Prokop mi poradil, stačí dráty nechat napjaté a opisovat kružnici. Vjeli jsme do lesa. Když vystoupil z auta vyndal dva srpy a naučil mě jak je nabrousit. Pak mi ukázal malé javory zarostlé trávou a plevelem. Řekl:” Petře, osvoboď ty javory!” Pustil jsem se do práce. Zprvu jsem malý javor hledal těžko, řikám: “Bratře Prokope, je tohle javor?, on odpovídá:” Ne Petře, to je malinovník”. Po pár úspěšných osvobození mě práce začala neuvěřitelně bavit. Sekal jsem srpem plevel a po té se hrdě podíval na krásný mladý javor. Bylo to super. Udělal jsem několik řad. Prokop také. Potom zapnul křovinořez a celé to kompletně očistil. Některé javory byly hodně skryté pod množstvím kapradí, trávy apod. Myslel jsem na Boha a na svoje blízké. Připadal jsem si jako ten javor, tolik zapletený do zbytečného plevele, a víra mě tedy osvobozuje? Cítil jsem se skvěle psychicky i fyzicky. Zdravá výživa, pohyb na vzduchu. Vydržet tu měsíc, přijedu jako jiný člověk. Když jsme dokončili úsek s javory ukázal mi ještě malé buky, které chrání pletivo proti zajícům. Musel jsem se k pletivu nejprve prosekat, po té zvednout a osvobodit buk. Stihl jsem jich asi čtyři nebo pět a byl čas jet zpět. V autě jsem se přiznal, že to byla ta nejlepší práce v životě. Bratr Prokop, který mi dnes ráno také ukázal knihovnu, řekl pár vět o tom jak je skvělé žít tady v komunitě. Člověk ví co má číst, starší mniši ho vedou. Řekl, že tu jsou i pro lidi jako jsem já, kteří se zajímají a že mohu kdykoliv přijet a zůstat třeba týden. Řekl jsem, že bych rád přijel, protože mě zdejší život fascinuje. Usmál se. Musím připomenout, že mi otevřel dveře, když jsem se vracel do auta po otevření a zavření závory. Chovají se k sobě s úctou a i ke mě. Vystoupili jsme z jeepu a věci odnesli do garáže, viděl jsem i ostatní mnichy jak se vracejí z práce, dělali na sebe vtipné posuňky. Byl jsem příjemně unaven. Vrátil jsem se do pokoje a šel do sprchy. Když mi voda padala do sepnutých dlaní, začal jsem se modlit. Za chvíli odbije 17:30, jdu na Nešpory.

 

20:00 Komplementář

Nešpory proběhly rychle. Mniši zpívali modlitby a já si je četl ze žaltáře. Byl tam i Pavel. Od teď už je v komunitě a bydlí v klášteře. Je pravda, že po mém příchodu za mnou často chodil a chtěl si povídat, já jsem o to moc nestál, bavilo mě to ticho a mniši asi vycítili, že moje přítomnost ho vytrhává z modliteb. Po Nešporách za mnou přišel bratr Prokop a šli jsme připravit večeři. Večeřel jsem s oním starším knězem, už vím, že se jmenuje Benedikt. Položil mi pár otázek o mém životě, klasický rozhovor. Po té jsem ho zahrnul otázkami já. Ptal jsem se na rozdělení církve, vyprávěl o historii o Velkém schizmatu v 11.století o reformách v 16. století. Popsal jsem mu jak jsem začal věřit v Boha. Bavili jsme se o jazycích, cestování, řeholnických řádech, o rozdílech, o místním životě o jeho životě, o komunitě, konečně o víře. On je z jiného řádu a přijel si sem odpočinout, taková dovolená. Pak jsme šli do knihovny, ukázal mi brožuru Sept-Fons, což je původní klášter po kterém vznikl i tento v Novém Dvoře. Nakonec jsme se rozloučili. Šel jsem na záchod, ale tam asi seděl zrovna on, v tom zazvonil zvon a já zas pospíchal do kostela. Poslední bohuslužba dneška tzv. Komplementář. Mniši opět zpívaj modlitby, ten neustálý trénink z nich dělá opravdové mistry zpěvu a dohromady je to neskutečná atmosféra a harmonie. Byl tam i Pavel, prohodili jsme pár slov: „Co tam? Dobrý?” , odpovídá: „zajímavý” a přidá mírně kyselý poloúsměv. Šel jsem před dům pro hosty, přišel bratr Jan a ještě jeden starší mnich. Jan rychle poklidil v kuchyni, po večeři byla většina uklizená mnou a Benediktem a půjčil mi telefon. Zavolal jsem Korymu, který mě očekával ve Varech, pokud to číslo bylo správně, ale nezvedl to. Pak jsem volal mámě, jediný číslo, které jsem znal nazpaměť. Byla rozpačitá, ale uklidnil jsem jí. Poděkoval jsem Janovi, on mi řekl, abych jim napsal email až dokončím cestu a modlil se. To určitě udělám. Rozloučili jsme se. Bůh s Tebou. Teď jsem v pokoji, zítra dám bohoslužbu ve 3:15 a vyrazím na Karlovy Vary.

 

DEN 4

 

3:15 Noční bohoslužba

Spánek jsem měl klidný, zdálo se mi o tom jak jsem potkal svého nadřízeného ze svářečské školy. Ve 3:15 mě probudil zvon, vstal jsem, omyl se a vyrazil do kostela. Byla ještě tma, nebe poseto hvězdami, šel jsem po prašné cestě a dodával si odvahu. Když jsem otevíral vysoké dveře do kostela, uslyšel jsem zpěv mnichů, v tuhle hodinu to mělo naprosto elektrizující účinek. Vzal jsem žaltář a stoupl si do poslední lavice, byl jsem tam jediný host. Po chvíli ke mě přišel mnich a rozsvítil mi světlo u lavice a pomohl najít modlitbu určenou pro tuto chvíli. Modlili jsme se. Bohoslužba trvala hodinu, byla nádherná, po skončení zazvonil zvon, zhasl jsem lampu a odešel. Na cestě do domu pro hosty, kde jsem měl ještě věci, mě doběhl bratr Prokop. Zeptal se jestli něco nepotřebuju, vřele se usmál, stiskl mojí ruku a popřál mi šťastnou cestu. Poděkoval jsem mu. Zářila z něho taková čistota, že jsem se rozbrečel, ještě teď pláču když píšu tyhle řádky….. Tak a teď je čas jít dál.

8:00 Toužim

Vydal jsem se z kláštera. Svítalo a špičky lesů lemovala rudo oranžová obloha. Bylo jasno. Šel jsem po silnici a zakrátko narazil na svojí zelenou trasu směr Bezděkov. Šel jsem svižným tempem a myslel na Boha. Chvíli do kopce kolem luk a lesů. Slyšel jsem štěkat psy. V Bezděkově jsem místo zelené raději zvolil přímější polní cestu do Kosmova. Zabloudění u Falkštejna mě skvěle vycvičilo ve čtení mapy. Kuráž jsem si dodával modlitbou a směr odvozoval také podle slunce, které zrovna vycházelo, šel jsem na sever. Z Kosmové jsem pokračoval po silnici do Toužimi, ušetřil jsem dobrých 6km. V Toužimi  jsem si sedl na schody základní školy, převlékl se do suchého a nasvačil se. Teď dopíšu deník a vyřežu si do své poutnické hole své jméno Petr, zatim jí zdobí pouze nápis Plzeň. Do Karlových Varů je to zhruba 30km myslím, že se to dá ujít ještě dnes. Brzy si určím trasu, tentokrát to bude modrá podél řeky Střely, doufám, že využiju i svojí udičku a ohřeju si fazole na svém přenosném vařiči, obě věci jsem jako jediné dosud nepoužil. 

 

12:30 Javorná

V Toužimi jsem zavolal tátovi a nakoupil zásoby - kola, 3 tatranky. Vydal jsem se po modré kolem dvou rybníků a řeky, cesta byla projetá velkým traktorem, takže se šlo špatně. Občas bahno, já byl ale spokojen, držel jsem tempo a v hlavě mi zněly melodie zpěvu mnichů. Když se cesty rozdělovaly uviděl jsem lidské stopy bosé nohy. Modrá mě vedla úzkou cestičkou, vysokou trávou a keříky. Najednou jsem došel do místa, kde bylo značení zmatečné. Šipka ukazovala přes řeku, tam ale nebyl žádný přechod ani ten obvyklý z položených klád. Další značka byla rovně, ale tam zas byl velmi hustý porost. Rozhodl jsem se přeskákat říčku přes kameny. Úspěšně. Šel jsem podél řeky. To ale byla chyba, ztratil jsem značku a dostal se do vysoké trávy, bahna a bodláčí. Bojoval jsem ze všech sil, nakonec jsem se dostal na cestu, kde jsem se převlékl, jelikož všechno jsem měl mokré a vys*al jsem se. V dáli jsem viděl kravín. Šel jsem dál a narazil na drát s plastovou rukojetí. Zkušeně jsem si otevřel ohradu a pokračoval přes kopec. V dálce jsem viděl krávy a měl jsem z nich respekt, proto jsem zapadl do malého lesíka a vyhoupl se ve vesnici Mirotice. Sešel jsem, ale mohl jsem se zorientovat. Pokračoval jsem do Čihelné a pak zkratkou do Javorné, kde jsem se na návsi opláchl ve studni. Chlapi z hospody na mě volali ať jdu na pivo. Řekl jsem, že 45 dní nepiju. Odpověděli, že to není možný. U pumpy byl rozcestník. Došel jsem po modré na konec Javorné a sedl si do stínu odstaveného návěsu kamionu. Tady si odpočinu, je 12:40 a do KV to je 16km. Doufám, že to dnes dojdu, nohy opravdu bolí, ale budu pokračovat. Neustále myslím na Boha, na jeho velikost, na oddané mnichy, na ty mladé, tak chytré co žijí se staršími v klášteře, aby se od nich učili.

 

??? - Chata básníků

Javorná - Pila - Kolová, šel jsem jako stroj a přemýšlel, už jsem ani nesledoval cestu, občas jsem se zastavil a zkontroloval mapu. V Kolové byl rozcestník Chata básníků 3,5km a Vítkův vrch 5,5km už jsem na dosah. Hřmí. Jsem přesvědčený, že přijdu v dešti. Chatu jsem nenašel, ale básník jsem

 

Únavo mě nepřemůžeš

Drásáš mé nohy

i kdyby létaly blesky

a krvelační psi za mnou 

běželi

 

Únavo,

mě vede Bůh

je jako vánek do mých zad

cítím se svěží

mne nemůžeš přežít

 

Únavo, 

jsi směšná

jdu dál

 

18:00 Závěrečná etapa a osvícení

 

Vyšplhal jsem se na Vítkův vrch. Lidé sedící před chatkami na mě koukali a posmívali se mé chůzi. Měl jsem toho opravdu dost. Znovu jsem našel modrou a pokračoval stezkou, podle mapy vysoká obtížnost. Minul jsem místo, kde měla být ona Chata básníků, neviděl jsem ji. Jelikož hřmělo, nechtěl jsem ztrácet čas jejím hledáním a pokračoval jsem za cílem. Cesta byla dost klikatá a já sbíral poslední zbytky sil. 4km. Nakonec jsem se posadil na lavičku a v klidu dojedl lovečák a chéb. V myšlenkách - staň co se má se stát. Po jídle jsem pokračoval v cestě. Když začalo pršet byl jsem ještě pořád v lese, oblékl jsem pončo a šel dál, strhl se prudký liják. Zrychlil jsem tempo a modlil se Otčenáš pořád dokola. Pořád. Když jsem vyběhl z lesa už všude tekla voda. Uvnitř jsem byl klidný a šťastný, nevnímal jsem ani cestu, šel jsem tou vodou a modlil se. Lidi schovaní při obchoďáku na mě pokřikovali. Já pokračoval v chůzi, krosna, maskáčové pončo a moje poutnická hůl. Po chvíli jsem došel ke dveřím a mohutně pískl. Kory vykoukl z okna a já se naposledy pomodlil. Jsem v cíli. Celou cestu jsem přemýšlel. Byla to opravdová pouť, cesta za poznáním sebe i mého Pána….

 

Edit

 

Přišel jsem ke Korymu, oči dokořán a v transu. Donutil mě svlíct se na chodbě a poslal mě rovnou do koupelny. Nalil mi panáka whisky a ubalil jointa. Měl o mě strach, přišel jsem o den později a nebyl celou dobu dostupný. Pustil mi nějakej rap a řekl: „ brácho musim tě dostat zpátky na zem”….ten večer jsem napsal a nahrál trek Poutník.

 

Klášter Nový Dvůr

 

Kostel v klášteře