13. Automotive blues 1

Vítejte v dalším díle blogu. Než začnu, přihodím informace k aktuální situaci. LP Žil Moc Gorol je na světě pár týdnů a rozhodl jsem se Vám odkrýt čísla, ať víte jak si projekt zatím stojí. Minulý týden jsem odeslal kus číslo 130, a ještě mám pár rezervací, kterejm se musím připomenout, takže taková je realita. Děkuji všem, kteří do toho šli, věřim, že jste spokojení, já zůstávám nervózní a trpělivej, věděl jsem, že to nevyprodám za pár hodin, nebo dní, a jsem vděčnej, že jsem se dostal až sem, že se to vůbec stalo. Na druhou stranu bych byl rád, aby každej kus našel svýho majitele, takže post tvůrčí rozervanost může pokračovat vesele dál. Těší mě progres, protože co se týká obratu už teď je to můj nejúspěšnější rapovej projekt v životě a ještě to kromě kupujících nikdo celý neslyšel. Dokázal jsem s 800 sledujícími oslovit 36k lidí jen na IG za poslední měsíc, 2k navštívili moje stránky. Není to zas tak špatný, na to že to valim jen přes net tady z vesnice v Beskydech a jsem vymírající druh. Pomáhate mi fakt dost a každá objednávka, sdílení, komentář je vítr do plachet. Rozhodně to může být lepší, takže budu makat dál a chystám se i mezi lidi. Asi tě napadá proč jich udělal tolik? Pro pochopení chci říct, že když jsme rozhodovali o výrobě a porovnávali náklady za 250ks, které jsme původně chtěli vyrobit s náklady za 500ks, nebyl to zas takovej rozdíl, respektive nebyl přímo úměrnej, takže jsme jich radši nakonec udělali víc, pořád věřím, že to bylo správný rozhodnutí. Mám ambiciózní cíl to vyprodat do konce roku, zůstavám i připravenej na alternativu, že to bude trvat déle, možná třeba i pár let. Proč ne? Není to sezónní záležitost, a už tady ten nosič bude napořád. Od výrobce ještě čekám dodání 200ks, předávka se neobešla bez komplikací, protože se objevily nějaký technologický problémy s tiskem PVC, pár kusů jsem reklamoval, udělal jsem totiž 100% automotive kontrolu a ještě se dohadujeme, takže stejně potřebuju čas, než to zkompletuju. 

Ještě bych se chtěl vyjádřit k ceně. Na rovinu kdybych to dal za litr, asi bych prodal víc kusů, obrat nevím, ale pokusím se vysvětlit proč jsem nastavil cenu na patnáct kil. Uvažoval jsem o různých hladinách. Kdo už tu desku dostal do ruky, věřím, že to chápe, drží ten masivní booklet, slyší ten zvuk, texty, aranže, vidí ten příběh a těch peněz nelituje, nebo alespoň zatím se mi nikdo takovej neozval spíše naopak, dostávám zprávy, lidi mi děkujou, jsou rádi a někteří si chtějí koupit další do archivu. Jestli tu je někdo, kdo čte blog, album má a nestydí se, ať napíše do komentáře svůj názor. Možná jsem se už pomátl, ale jsem naprosto přesvědčenej, že se za několik let bude prodávat za násobně víc, proto jsem se takhle rozhodl, a budu ještě zdražovat od kusu 200, 300 a 400, jestli se k nim dostanu. 

Jinak cena se samozřejmě odvíjí od nákladů a tady jsme rovněž v situaci, kdy to je můj nejnákladnější rapovej projekt v životě. Ono to vypadá jednoduše, ale nejde jen násobit čísla cena x kusy, jsou tam, kromě výrobních nákladů, provozní náklady - eshop, platební brány, obsluha, balení, logistika, promo atd. A to raději ani nepočítám psaní, nahrávání, studio time, grafickej design to vim, že se nevrátí. Booklet byl hodně složitej, platili jsme fonty, licence tisk atd. to lajk možná ani nevidí, zkrátka je to vypiplaný umělecký dílo, a předpokládám, že takového typu moje poslední, takže jsme se do toho pustili se vším všudy, chtěl jsem si prostě splnit sen. 

Vydat něco na netu je relativně jednoduchý, udělat celý CD je level, ale dokončit koncepční album na vinylu a vydat ho nezávisle i s webem je pro mě úroveň, kam bylo těžký se dostat a není to pro každýho, musíš tomu obětovat spoustu času i vlastních zdrojů. Možná někdy zvěřejním celou ekonomiku projektu, uvidíme. 

Každopádně teď tim žiju, mám skvělý ohlasy a jsem zvědavej kam se dostaneme. Pro ostatní, kteří mi píšou, že nemají gramec, nebo žijou minimalisticky, nebo nemají zrovna cash, ale rádi by to slyšeli, bude album k poslechu na streamech i na youtube od 1.11.2024. Je to odeslaný, všechny věci kolem uzavřený jako OSA, Intergram, IRSC kódy, Zásilkovna šlape, přihodil jsem pexeso a krabičky, a budou další věci. Mám připravený dva klipy a chci psát blog. Začínám pomalu trénovat show, ale jestli bude zájem, budu vystupovat až po zimě, teď se tu s dovolením schovám a budu s rodinou. Každopádně vinyl už koupili zajímaví lidi, čekám  na jejich reakce. To mi dělá největší radost. Roste to pomalu, pěkně ze zdola jak to mám rád, dostal jsem i nabídku zaplatit si profi PR, ale do toho zatím nejdu. Výsledek je sice pořád nejistý ale co, tak v nejhorším budu ten co to nevyprodal, myslim, že žádná ostuda, důležitý bylo se o to pokusit, udělat něco výjimečného a dát do toho všechno, jak nejlíp umím, což se stalo, a o dalším vývoji stejně rozhodujou lidi. Takže za mě zatím hodně dobrý…Díky Vám! Jestli taky přemýšlíš o něčem co by jsi chtěl/a udělat, řikám Ti jdi do toho na cestě se naučíš spoustu nových dovedností. Je to bomba. Doporučuji. 

Tak a teď zpátky do blogu, kde jsme to byli? Skončil jsem v Praze a odjel na Slovensko do továrny, kde vyráběli díly do aut, nemůžu specifikovat přesně, nevím kdo to čte, já na auta zas moc nejsem, ale věděl jsi že v přepočtu na hlavu se jich tam vyrábí nejvíce na světě? No a občas se stane, že dojdou lidi, aspoň v té době to tak bylo, už je to víc jak 10 let, a já dělal pro firmu, která takovým personálně vyprázdněným továrnám v kritických chvilích, dodává konzultanty. Měl jsem nějaký zkušenosti z minule, školení a kontakty na partu profíků, kam jsem mohl pro radu, ale zas tak moc jsem o tom nevěděl. Nakonec když viděli moje odhodlání, úsilí a to jak se s začátečnickým elánem a nevědomostí pouštím neohroženě do složitých problémů po hlavě, nechali si mě tam asi rok a půl. Rap jsem kompletně odsunul na druhou kolej, nikdo to tam nevěděl. Začal jsem fakt bojovat. Byl jsem tam zavřenej od rána do večera, a jenom to do sebe všechno nasával jak houba - normy, postupy, procesy, dokumentace. Díly, který jsem měl na starost, jsem znal nazpaměť, skládal si je i o víkendu v domě, kde jsem byl ubytovanej. V hlavě každej tvar i každej druh a že jich bylo desítky, studoval jsem výkresy, historii včetně designových úprav a inženýrských změn. Zůstával jsem pozdě do večera v továrně, jen se zahraničními manažery, který to taky dělali, klasický zaměstnanci odcházeli ve 3 domů. Dokonce jsem tam náhodou potkal designéra, kterého jsem znal tenkrát z Francie, to mi zvedlo kredit. Práce bylo pořád hodně. Do baráku, kde jsem bydlel, jsem se chodil jen vyspat a ráno zase od znovu. Bylo to hodně náročný, ale dal jsem do toho všechno a nakonec udělal celkem dobrej job. Reálně hrozilo, že jim tu zakázku seberou, ale zlomilo se to týmovou prací, a projekt tam zůstal a dokonce se ještě zvyšovaly kapacity. Připletl jsem se zas i k nějaký akci, kdy jsme zachránili pár stovek hodně drahých dílců a tím se zaplatil. Jako každej člověk, bych byl rád, aby práce co dělám měla smysl. Nikdo nechce bejt zavřenej v továrně, ani já ne, ale když jsem viděl ty operátory, leckdy i svobodný mámy, který jsou vděčný, že mají alespoň nějakou práci, uživí rodinu, bral jsem to jako satisfakci. Tahle i další zkušenosti, který následovaly jsou nahuštěný do první sloky tracku automotive blues. Když jsem se trochu víc rozkoukal přivezl jsem si i věci na nahrávání a občas po večerech nastřeloval dema, který se později použili při vzniku alba 4000slov. Bylo to hodně stresující, opravdu vypjatý momenty, navrstvený problémy, neustálá časová tíseň a tlak. To zapříčinilo, že jsem se o víkendu musel resetovat a bujaře oslavovat, že jsem ten týden vůbec přežil. O tý práci moc veřejně mluvit nechci tak Vám tady radši řeknu dva víkendový příběhy.

Korejský reggae

Pracoval tam Korejec, zaměstnanej kvůli jednomu ze zákazníků, taková spojka pro komunikaci. Nikdo se s nim moc nebavil ale potkávali jsme se na cigaretách a já s ním procvičoval angličtinu. Jmenoval se Neo. Oni si v Evropě vždycky vymyslí nějaký křestní jméno, aby je lidi neoslovovali vlastním, ty jsou totiž složitý na výslovnost. No a Neo měl asi rád Matrix. Taky zůstaval o víkendech sám jako já, tak jsme spolu začali trochu trávit volnej čas. Vybrali jsme jeden fotbalovej tým, v kterém hrál kolega a jezdili jsme v neděli na jejich zápasy, včetně těch venkovních, tak jsme poznávali okolí. Byla to nějaká bé soutěž, moc se v tom nevyznám, každopádně jsme byli docela dobrá dvojka maskotů - čech a korejec. Tým nás cenil, že poctivě chodíme na každej zápas.

Stali se z nás přátelé, a řekli jsme si, že budeme o víkendu cestovat víc a jednou jsme takhle vyrazili do Budapešti za dobrodružstvím. Přijeli jsme tam, ubytovali se a šli do města, procházeli jsme se po centru, měl jsem zrovna období, že jsem pil šampaňský, takže jsme si dávali láhev na půl. Sedíme v nějakym komunistickym baru, popíjíme a najednou slyším češtinu, byla to holka z klukem, bavili se, a dokonce padlo něco o Plzni, otočil jsem se, neznal jsem je, ale říkám:„ Čau, vy jste z Plzně?” „Jo jsme!” a bylo to:„ co tu děláš s tim korejcem?” Řikám: „on je skvělej pojďte budem pít spolu!” Přisedli jsme si a už to jelo, zjistili jsme, že máme spoustu společnejch známejch až divný, že jsme se dřív nepotkali. Byla to najednou docela party, ona to s šampusem trochu přehnala, začalo to bejt mimo kontrolu, obzvlášt při chůzi po městě, tak jsme se radši rozdělili. My jsme s mym asijským kámošem potom ještě bloudili městem, pili další šampusy a koukali na ty krásný Maďarky, ale nešlo se moc domluvit, tak po dalším baru už jsem zahlásil rezolutně: „ jedeme do strip baru!” Neo souhlasil a hned potom jsem udělal velkou chybu, kterou by nikdo nikdy neměl dělat v cizím městě obzvlášť na východ od Prahy, možná ani tam ne. Sedl jsem si totiž do nejbližšího taxíku jak blbec a zahlásil ať nás odveze do nějakýho stripbaru, řidič chvíli telefonoval a vzápětí jsme vyrazili. Za pár minut nás vysadil před vchodem, vešli jsme dovnitř. Hezkej prostor, nasvícenej barvama, uprostřed kulatý podium s tyčí, byli jsme jediní hosté a asi 10 holek. Sedli jsme si na gauč, přisedli si k nám dvě z nich, barman přinesl lístek, koukám šampus v přepočtu za 4ku to jde, lap dance za 2jku to jde, ok. Barman zase lístek rychle odnes a pokračovali jsme v zábavě. Pijeme šampus, Neo v sedmym nebi, docela party, smějeme se, holky jsou fajn společnice. Podotýkám to nebyly prostitutky jen společnice a tanečnice.

Asi po hodině, jsme se rozhodli, že půjdeme a bylo na čase zaplatit. Šel jsem suverenně rozevlátým krokem k baru, usmívám se a barman mi podává ručně napsanej lístek a tam 1300 eur. Vytřeštim oči a říkám: „Cože? Max 500 víc to nemůže být, kde je ten lístek, tohle rozhodně nebudu platit!” V tom zezadu vyšla starší paní a ještě dva takový velký týpci a říkají mi: „ Nejdřív tady machruješ a teď nechceš platit?” Začinám bejt posranej, vykrucuju se, že ať mi ukážou nápojovej lístek, to samozřejmě nechtěli. Potom zkoušim, že nemám takovou hotovost, oni na to, že to není problém, hned vedle dveří je bankomat! Otočil jsem se a vidím Neo si právě užívá další lap dance. Barman na mě: „Ten Korejec zůstane tady a ty jdeš vybrat, ok? A nedělej problémy!”. Bylo to jasný, šel jsem tedy s tou bordel mamou vybrat, měl jsem ale nastavenej limit, takže jsem dal dohromady jen asi 500 eur plus ňákej cash co jsem měl. Vrátili jsme se zpátky, týpek mi říká:„ teď mu jdi vysvětlit situaci, on půjde vybrat a ty tady zůstaneš.“ Šel jsem za nim a povídám: “Bro máme problém, oni po nás chtěj víc, než jsem čekal, je to dost.” Neo nechápe, jako každej u nich má dvouletej zakladní vojenskej výcvik a chce se prát, chvíli mi trvalo zkrotit jeho emoce, ale naštěstí jsem ho přesvědčil, že to není dobrej nápad.„Zaplatím ti to!”  Bouchne do stolu, zvedne se a odchází s jednou z goril vybrat, já zůstavám uvnitř.

Když se vrátil, doplatili jsme zbytek a svižným krokem odešli z baru pryč. V taxiku Neo ještě praštil pěstí do okna u dveří, byl pěkně nasranej. Cesta domů druhej den byla pochmurná, nešlo o peníze spíš o tu ponižující situaci. Když spolu obědváme v pondělí v práci, volá mu jeho brácha, Neo mu vypráví svůj víkendovej zážitek a dostává u toho záchvaty smíchu, až mu tečou slzy. Nakonec mi řiká: „Brácha tvrdí, že si tu žiju jako král a nejradši by jel do Evropy taky.” Později jsem googlil scam in Budapešť a zjistil, že jsme nebyli první a asi ani poslední, dopadlo to dobře, nemuseli jsme se topit v Dunaji. 

.... 

Jindy jsem ho vzal do klasický hospůdky na dedině kam jsem občas chodil pít borovičku.

Místňáci byli paf s kým, že jsem to přišel, a začli to do něj lejt jak o život. Korejci jsou moc uctiví lidé a bylo by jim nepříjemný odmítnout laskavost, tak se chudák Neo snažil vypít všechno co mu dali. Ještě taková drobnost, údajně hůře odbourávají alkohol, je to genetické, nevim jestli to je pravda, ale Neo to tak rozhodně měl. Sedím u stolu s někým si povídám, přijde za mnou týpek a říká:„ hele s tvým kámošem je něco v nepořádku.” Otočím se a vidím Neo se opírá o bar, má na něm položenou hlavu a podlamují se mu kolena. Ty vole, jdu pro něj a vyzývám ho k okamžitému odchodu. Naštěstí souhlasí, to už ho prakticky vynášim ven, chvíli jde sám, ale potom už nekontrolovatelně usíná a lehá si na zem. Byli jsme pár desítek metrů od silnice, ale ještě tak 2km od domu, tipuju, že bylo kolem půlnoci. Dotáhl jsem ho k silnici a nechal ho ležet za svodidly, řikám si tvl ohrožuju tady korejský projekty to není dobrý a běžel jsem pro auto. Byl jsem nalitej a rozhodně nikomu nedoporučuju řídit pod vlivem, ale vyhodnotil jsem, že ho musím zachránit. Přijel jsem k němu, pořád tam ležel a spal, otáčel jsem se jak blbec, ještě projížděl kamion, měl jsem fakt štěstí, ale dobrý. S vypětím všech sil jsem ho naložil na zadní sedačky. Přijeli jsme k baráku. Zrovna tam stála skupinka mladejch lidí, požádal jsem je o pomoc a přenesli jsme ho dovnitř. Byli moc srdečný a samozřejmě se smáli tý bizarnní situaci. Uložili jsme ho a pak jsem šel taky spát. Ráno mě Neo budí: „Hej Peter, je tu nějakej pán, řiká že je to soused a něco s dveřma.” Jdu ke vchodu, mám kocovinu jak blázen, člověk vyděšenej že mu otevřel korejec, koktá: „Máte otevřený auto.” Aa děkuju, šel jsem pro klíče a na dálku zamknul, lehl jsem si zpátky do postele, přemejšlim, jak mohl vědět že mám otevřený auto, to bral za kliku nebo co, ahaaaa docvaklo mi to, vyběhl jsem ven a vidim, dveře od auta dokořán, zavírám je. 

Neo nevypadal moc dobře, neví jak se sem dostal a někde ztratil botu, vyrazili jsme pěšky po silnici. Vyprávim mu noční story, jde přede mnou bez tý jedný boty. Hlava treštila, připadal jsem si jak ve filmu pařba v Bankoku, ale dobře to dopadlo.

Tak to jsou takový publikovatelný střípky alá žilmoc.

Každopádně projekt se vyvíjel celkem úspešně, krize zažehnána, takže se schyloval můj konec. Neo už taky odjížděl do svojí vlasti, rozloučili jsme se a od tý doby už jsem ho neviděl. Zabalil jsem si věci a už za tejden seděl v jiný továrně u Prahy, zase krize, úplně jiný technologie a díly a já se snažim tvářit, že tomu všemu rozumím. Byl jsem ale silnější a zkušenější. Pokračování příště…..

Neo & Žil Moc aka Jackie Chan & Bruce Willis (Expendables)

Žil Moc - Smiadny mnich