5. V Chebu na koleji
Po maturitě jsem šel na vejšku. S gymnáziem to jinak nešlo. Moc jsem nevěděl co chci dělat, tak jsem se hlásil na dvě školy. Na ekonomku do Plzně a management sportu na FTVS v Praze. U obou přijímaček jsem zůstal těsně pod čarou. V Plzni mi nabídli, že můžu jít na fakultu do Chebu, bylo mi čerstvě 18 let, a rozhodl jsem se, že to zkusím. Nejdřív proběhl zápis, kam jsem s sebou vzal kámoše writera s trochou shitu. Přišli jsme pozdě a zbyly místa jenom v první řadě. Za mnou se pořád smáli 2 týpci s holkou, otočil jsem se a řikám: “Jste high?” Oni se začali smát ještě víc. To jsem ještě nevěděl, že se z nás v budoucnu stanou celoživotní přátelé a jeden z nich dokonce bude jednou svědkem na mojí svatbě. Ze zápisu jsem se vrátil, a potom už definitivně sbalil věci, dal jsem pusu mámě, mojí holce Sandře, zapálil mosty, sedl do vlaku a odjel tam.
V Chebu byly dvě koleje, jedna moderní v paneláku a druhá v opuštěným klášteře, kde zpřístupnili pro studenty jedno křídlo. Po zápisu jsem dostal dopis o přidělení koleje s datumem začátku semestru. Nevim podle jakýho klíče to rozdělovali, ale samozřejmě jsem byl přiřazenej do kláštera.
Před prvním dnem školy se po příjezdu hned konala party k příležitosti vítání prváků, šel jsem se tam podívat a nakonec zůstal s tim triem ze zápisu asi do 4 do rána. Rychle jsme získali kontakty na starší studenty, který nám nabízeli zápisky na celý studium. Druhej den jsme do školy dorazili až odpoledne jak mazáci. Dostal jsem spolubydlícího, kterej si řikal Talo, taky přátelství na celej život. Talo pocházel z vesnice a jelikož v mym ročníku byla většina o rok o dva starší staral se o mě jak o mladšího bráchu. Řikal mi Malej, vozil jídlo, platil mi útratu, pomáhali jsme si ve škole.
Když jsme zveřejnili Divokej Západ byl jsem ještě v prváku, začalo se to hodně šířit a to samozřejmě i po škole. To byl rok 2002 a existovalo minimum českejch alb. Na koleji byli lidi i z jinejch měst. Pamatuju si Ondru z Varů, Jirku z Kadaně, Abela z Chomutova. Hodně real lidi, měli dobrej přehled o americkym rapu. Trochu jsem se napojil i na místňáky v Chebu - DM Groove. Jejich hudba mě vždycky bavila, měli originální flows a zajímavý texty. Taky hráli s DJ Maniacem, kterej byl průkopník turntabilismu v ČR, král skrečů, vydával věci. Vážil jsem si toho, že se známe.
Ekonomie mě moc nezajímala, žil jsem bohémskej život. Počítal jsem s miliardama, ale peníze pro mě neznamenaly nic. Chtěl jsem hlavně svádět holky, malovat a psát texty. To se projevovalo i ve výsledcích ve škole. Proplouval jsem jen díky matematice, která mě bavila a měl jsem v ní dobrý základy. Hodně jsem ale podváděl, různě opisoval a fixloval. Třeba předmět účetnictví 1 za mě napsal týpek výměnou za vypálený CD DZ. Konkrétně účetnictví byla moje noční můra. Lidi z obchodních akademií měli náskok, za to já to nedokázal pochopit a odmítl se biflovat nazpaměť poučky a zákony. Profesor byl hroznej pedant a vyžíval se ve ztrapňování u tabule. Bylo ale i pár předmětů, který jsem odjel poctivě. Třeba právě matematikumatematiku, nebo angličtinu.
Každopádně muj tejden vypadal asi takhle. V neděli jsem přijel večer vlakem do Chebu a šli jsme na startovní pivko do nedaleký hospody Vesmír. Tam měli speciální fotbálek s dvouma utočníkama a třema obráncema na žetony. V pondělí byla trochu škola, nějaký povinnosti, v uterý nebo středu většinou studentská kalba do plnejch, někdy to byly oba dny. Ve čtvrtek jsme si lízali rány, protože každej věděl, že se blíží víkend. Pátek jsem se přesouval do Plzně jeli jsme někam hrát tzn party, většinou i v sobotu. Doma jsem jen přespával. V neděli jsem se z toho nějak dostal a odjel zpátky na kolej. A takhle pořád do kola. Přistihl jsem se, že jsem třeba za celý týden nedorazil do školy a s nadsázkou říkal, že to studuju dálkově. Když se mě někdo zeptá jestli jsem byl na vojně, řikám, že jsem byl na koleji, že je to to samý, akorát tam jsou ženský. Ty tam samozřejmě byly a já to na ně zkoušel ze všech sil. Nejvíc na Kate. Klášter byl magickej prostor, vytvořili jsme tam nerozlučnou partu, že to věděli i v tom moderním paneláku, kde se našlo pár odvážlivců, který opustili pohodlí a chodili za náma. Dělali jsme průzkumy do uzavřenejch křídel, pořádali kalby na chodbách a užívali si studentskej život. Bylo to skvělý období.
Když klášter po roce zavírali přidělili nám pokoj na tý moderní koleji. Ta už měla studentskej bar v přízemí a mohl jsi jít na pivo v pantoflích. Hezká past. Mohlo se pít na sekeru, takže tam skončil u provozního nejeden kontokorent. Pamatuju si tu první party s Talem po přestěhování. Vypili jsme asi sedum piv, a pak jsme tloukli židlema do zdí, podlahy a stropu, aby jsme dali všem najevo, že už tam taky bydlíme. Pěkná blbost. Ty díry v podlaze se nám podařilo ututlat a později jsme je zkoušeli opravit. Talo jednou přivezl svářečku na plasty a pustili jsme se do toho. Přišel ještě Vlášis a když viděl jak to tam nalitý pálíme i s podlahou, radši nám to vzal a dokončil. To už bylo v pokoji dalších dvacet zvědavců. Talo nás tam všechny pro jistotu zamknul a vyhodil klíč z okna. Taková klasika pro představu.
To ještě bylo dobrý, potom už to začalo se mnou jít trochu z kopce. Musel jsem studium prodloužit o jeden rok a ten závěr byl docela náročnej. Začaly se naplno projevovat důsledky podvádění, třeba Účetnictví 2, který končilo ústní zkouškou. Šel jsem tam na první pokus na poslední možnej termín, předmět zapsanej po druhý, nevěděl jsem nic. Hardcore. Profesor mě vůbec neznal a po pár otázkách vyhodil. Vrátil jsem se a snažil se ho ukecat i za pomoci anděla strážnýho, kterej se tam zjevil v podobě postaršího studenta dálkovýho studia. Ten toho profesora jednou větou vytočil natolik, že ztratil nervy, vybouchnul, vzal mi index, napsal za 3 a vykopnul s tim, že už mě nikdy nechce vidět. Přiznávám, že teď na starý kolena by se mi účetnictví docela hodilo a trochu lituju, že jsem se studiu víc nevěnoval. Nedávno jsem se bavil s terapeutem a řikal jsem mu, že mě trochu mrzí, že jsem tý škole víc nedal. On mi řekl:„ ale Petře na vysokou školu přeci nechodíme studovat, tam se chodíme socializovat!” Tak to se asi povedlo.
Kolem třetího ročníku Divokej Západ už nefungoval, a my pomalu začali natáčet Album 2.Jakost u Honzy Černýho, o tom bude další kapitola. Odpadlo koncertování a ježdění, ale požitkářství pokračovalo dál. Jednou v tejdnu na koleji po nejaký kalbě, mi dali reprák do okna, mikrofon do ruky a o půlnoci jsem rapoval do prázdnejch ulic Chebu. Za chvíli přijeli policajti, byl jsem rozjetej a když jsem se to dozvěděl, šel jsem jim naproti na vrátnici. Se mnou dalších asi 15 lidí. Policajt řiká: „Vy jste tady rapoval z okna?” Odpovídám: „Vy jste řekl rapoval?, Bože děkuju, vy znáte rap?” Policajt na to: “Rušíte noční klid! Budeme kontaktovat ředitele školy!” Já na to suverénně: “Pane, tady jste na akademické půdě, my tu hrajeme na děkana!” A už to bylo. Za pár dní jsem dostal dopis s podmínečným vyloučením z koleje.
Nějak jsem se to snažil doklepat. S Talem už jsem nebydlel, radši se ode mě odstěhoval, aby dostudoval. Bydlel jsem s Fešákem a na podlaze tajně přespával Vlášis. Měl jsem neustálý tvůrčí pnutí, nakoupili jsme barvy a namalovali pár obrazů. Na ekonomce ty vole. Bylo to hodně bohémský. Nechápu, že jsem už třeba neměl touhu založit label, nebo tu ekonomii prakticky využít, ale to školství v tý době nebylo tak koncipovaný a moje rozervaná levičácká duše měla tenkrát touhu pouze po dobývání žen, pití piva a psaní textů. Ty vznikaly všude. V sešitech, papírech, v kompech, na účtech v hospodách, na zdech.
Jednou jsme takhle pořádali římskou party s dvouma holkama. My s Fešákem oblečený jen do prostěradla. Ta jedna se tam tak nahlas smála, že si zas někdo ztěžoval a já nakonec proměnil tu podmínku do vyloučení z koleje. Bylo to pár měsíců před státnicema. Už jsem tam tolik nemusel bejt, tak mi to zas až tak nevadilo, připravoval jsem se z domova.
Ke státnicím jsem si vylosoval, že jdu na řadu hned první den. Zavřel jsem to neuvěřitelně za 1 a 1 a odpálil před kolejí obrovskýho jointa. Vystresovaný spolužáci, který měli ještě státnice před sebou, nechápavě vykukovali z oken. Do studentskýho baru mě ten večer nepustili, vrátná měla strach, že jí vyhodí z práce. Šel jsem na pivo jinam s pár nejbližšíma a přespal u koleje v nějakym autě s urputnou bolestí hlavy, způsobenou celkovým vyčerpáním organismu. Druhej den jsem opět zapálil mosty a odjel domů jako bakalář. Dál už jsem se radši nehlásil, věděl jsem, že už do školy nechci….pokračování příště..
Klášter Milosrdných sester v Chebu. Byl zbourán v roce 2015.
Raek - příprava na bodyshot ve studentskym klubu.